zpět
12. 4. 2018

VEŘEJNÝ PROSTOR A KOMUNIKACE (Architektura v moderní době XIV)

Téma předchozí kapitoly bylo prošpikováno pojmem veřejný prostor. Čím si to veřejný prostor zasloužil? Je tak důležitý? Proč? A co to vlastně je veřejný prostor? Odpověď je skrytá v podstatě procesů, které v „převratném období civilizační revoluce, uvozující megaepochu metalurgizace, literaizace a urbanizace“ vedly ke zrodu města jako fenoménu a instituce. Stejná je i podstata procesů, které se podílejí na vzniku a rozvoji měst (respektive všech sídelních útvarů – nezapomínejme na vesnice) až do současnosti.

Tou podstatou je komunikace, zahrnující fyzickou přepravu různých předmětů, jejich směnu, výměnu a zprostředkování, stejně tak sdílení a zprostředkování znalostí, dovedností a společenských, kulturních a duchovních hodnot. A také hodnot a vztahů, které formují občanskou společnost a její instituce. Města se stala nejen dílnou a tržištěm, ale i intelektuálními centry společnosti.  Komunikativní podstata tržiště je evidentní; dílna je místem přenosu, tedy komunikace surovin, práce a kapitálu do výrobku, který se stává statkem, jehož užitek je na tržišti zcizován – komunikován -odběrateli, aby uspokojil jejich potřeby. Spotřeba či konzumace má rovněž komunikační povahu, a to z více hledisek: posouvá, tedy komunikuje stav potřeby do stavu saturace, přitom objekt konzumace vesměs mění svoji polohu a často i vlastníka. Výroba, obchod i spotřeba prostě konzumují suroviny, energie a práci a ty je třeba „dopravit“ do místa spotřeby. Běžně se hovoří o dopravě a zásobování či o dopravní síti a inženýrské infrastruktuře – tedy vesměs o dalších, evidentních formách komunikace.

Fyzické sdílení versus on-line komunikace

První sídelní útvary – města – nebyla zakládána jako více nebo méně strukturované shluky domů, nýbrž jako centra obchodu, výroby, vzdělanosti, umění a také společenského rozvoje. To vše bylo a je založeno na hodnotách, které jsou sdíleny a rozvíjeny komunikací. Komunikace – v nejrůznějších podobách a formách – je prvotní funkcí a základním principem města v historickém i urbanistickém smyslu. Funkce obranná, tedy vlastně regulace komunikace, přišla ke slovu až později.

Tato komunikace byla vázána na sdílení místa a do značné míry i času jejími účastníky. Ve fyzickém kontaktu prodávajícího a kupujícího, respektive výrobce, distributora a spotřebitele se odehrávaly i obchod a výroba. Potřebu sdílení místa a času účastníky komunikace oslabil rozvoj písemnictví a později knihtisku jen nevýrazně a ani nejnovější technologie ji nepotlačily zcela. Žáci stále docházejí za svými učiteli, milovníci hudby stále navštěvují koncertní síně a stále není nad to vybrat si vlastním zrakem, čichem i hmatem „flákotu“ přímo v řeznictví, přestože máme internet a dovážkové nákupní služby. Vize společnosti a ekonomiky, založených na „on-line“ komunikaci a na teleportaci věcí – zboží, statků i osob – je stále jen science-fiction. Přitom vedle dalšího zásadního rozvoje technologií začíná k jejímu naplnění čím dál víc scházet také společenská poptávka a vůle. Sociální sítě – „výkladní skříň“ komunikačních technologií – jsou stále více považovány za „dobrého sluhu, ale špatného pána“. Jsou jim přičítány negativní sociální, kulturní, politické i psychologické efekty sociálních bublin, k jejichž vytváření mají sociální sítě tendenci, stejně jako dnes hodně skloňovaná post-fakticita, pro niž jsou živnou půdou. Patogenní sociální bubliny i post-fakticita virtuální reality jsou stavěny proti zdravému fungování starého dobrého fyzického světa.

Tržiště – servis – výroba

Vše nasvědčuje tomu, že komunikace ve fyzickém kontaktu pro nás neztrácí atraktivitu, že pro nás je a zůstane důležité být ve stejný čas na stejném místě s těmi, s nimiž chceme nebo potřebujeme komunikovat. Otázkou je, jaká „místa“ nám v tomto ohledu současná města nabízejí. Zda nám vyhovují různé jejich kvality, zda by jejich nabídka nemohla být lepší a je-li tato nabídka na výši ducha doby. Jsou to otázky, která se přímo týkají práce architektů i stavitelů-developerů.

Místem jednoty místa a času mezi účastníky komunikace byl a je fyzický urbánní veřejný prostor. První města, první plánovitě zakládané sídelní útvary byly především tržišti a servisními a výrobními základnami. V helénské kultuře – v jižní Evropě, na Blízkém východě a v severní Africe – významný odraz v půdorysech měst záhy získala také vzdělanost a kulturní výměna – města „byla“ také knihovnami a stoami.

Soukromá obydlí v těchto souvislostech hrála jen druhotnou roli, jejich smyslem byla pouze obsluha trhu, servis pro obchodníky a případnou výrobu. Pokud se ovšem výrobě, servisu a obsluze dařilo, pokud se rozvíjela kvalita i objem jejich výkonů, současně rostl i počet lidí, kteří k nim byli zapotřebí a proto bydleli v jejich blízkosti. Vytvářela se tak další poptávka po zboží, kterou obchodníci i výrobci mohli uspokojovat. V příznivých podmínkách se tak roztáčela spirála „win-win“ strategie. Prosperující obchodní a výrobní základny se stávaly také atraktivními odbytišti, která motivovala obchodníky k ještě větším dodávkám a výrobce k ještě větším objemům produkce – kvalita následovala kvantitu.

Obr. 1 – Attalova stoa, Athény: veřejný prostor, ve kterém byly kladeny základy naší současné civilizace

Obr. 2 – Forum Romanum: veřejný prostor, který zůstává vitální už dva tisíce let navzdory proměnám funkcí

Michal Šourek

Série: Architektura v moderní době

Související články