PROSTOR, ARCHITEKTURA A TECHNOLOGIE (II.)

Nezbytnost vyrovnat se s epidemií covid_19 vytvořila jedinečnou příležitost uchopit skutečně komplexním způsobem trojici pilířů udržitelného rozvoje – životní prostředí, sociální struktury a kulturní kapitál společnosti (jehož součástí je i její ekonomika). S životním prostředím nebo klimatickou změnou je tato příležitost již tradičně spojována především, jeden z pilířů bez zbylých dvou ovšem –  jak známo – nefunguje.

Sociální, společensko-kulturní i „environmentální“ pilíř propojuje fyzický veřejný prostor, přitom ve všech třech má své kořeny architektura. Příležitost uchopit nově, zásadně produktivněji témata architektury a fyzického veřejného prostoru se sice zatím těší jen okrajové, pokud vůbec nějaké pozornosti, je však zřejmě zasazená do robustního kontextu udržitelného rozvoje. Bylo by chybou přehlížet ji nebo zlehčovat. 

Fyzický veřejný prostor je hluboce zakotvený v každém z tzv. pilířů udržitelného rozvoje – v sociálním, společensko-kulturním (jeho součástí je i ekonomika) a „environmentálním“ pilíři. Všechny tři pilíře spojuje architektura.

Příležitost může být využita nebo zmeškána, anebo také zneužita. O jedné, druhé nebo třetí trajektorii rozhoduje poptávka, realizační know-how a technologie. V neposlední řadě o ní rozhoduje rovněž zájem investorů – jejich chuť investovat do rozvoje a výroby produktů, které osloví (a také povzbudí) poptávku. Na to se v souvislosti s architekturou často zapomíná.

Nevyužité technologie

Poptávka po veřejném prostoru by byla – a omezení pohybu a pobytu v rámci karanténních opatření proti covid_19 ji dále povzbuzuje. Architektura se začala orientovat, i když svoji pozornost obrací k veřejnému prostoru zatím dílem intuitivně, dílem oportunisticky – ve snaze ukousnout si z koláče, který pečou občanské iniciativy a veřejné správy, hledající alibi v participativním zapojení veřejnosti do přípravy projektů rozvoje vystavěného prostředí.

Technologie by tady byly, využití jejich potenciálu je však zatím ještě za horizontem současnosti. K příležitostem, které nabízí virtuální veřejný prostor, vybavený technologiemi virtuální a rozšířené reality, je architektura zatím slepá. Populární vizualizace ani virtuální realita, využívané v podpoře prodeje developerských projektů, toto konstatování nevyvracejí: to, co doposud schází, je bezprostřední využití virtuální nebo rozšířené reality v tvůrčím procesu navrhování architektury.

Trend praktické akce pro odvrácení nebo aspoň zmírnění klimatické změny – „pro záchranu planety“ – se ukazují jako pohotovější. Pandemie covid_19 Gretu Thunberg ani Extiction Rebellion nezlikvidovala, ale přece jen je odsunula na vedlejší kolej, když jim vzala jejich základní technologii – populární masovou akci ve veřejném prostoru. Téma klimatické změny se ukázalo jako příliš abstraktní a méně naléhavé v konkurenci globálního boje za záchranu životů, na které útočí koronavirus. Navíc snadný, protože vůči občanským iniciativám z definice bezbranný, nepřítel, kterého si environmentální aktivisté a populisté vybrali, mezi tím přistoupil na většinu deklarovaných požadavků a ztratil tak svoji marketingovou hodnotu. Evropské vlády se už valnou většinou zavazují, že dosáhnou uhlíkové neutrality v krátké nebo ještě kratší době. Do noty – těžko říct komu vlastně – hrají i bezprecedentní propady emisí CO₂ průmyslem a dopravou, drasticky omezenými v rámci karanténních opatření. A když na Valném shromáždění OSN v září 2020 president Xi Jinping oznámil, že i Čína začne po roce 2030 snižovat objem svých emisí a v roce 2060 dosáhne uhlíkové neutrality, není už proti komu demonstrovat, není koho napadat stylem „jak se odvažuje?!“

Evropské vlády se valnou většinou zavazují, že dosáhnou uhlíkové neutrality v kratší, nebo ještě kratší době.

Clean tech a climate tech

Na okraji zájmu populárních diskusí a médií, se o to energičtěji příležitostí, reagujících na klimatickou změnu, chápou start-upy – v Kalifornii, ve Finsku, po celém světě. V devadesátých letech 20. století bublina „dot.com“ navždy změnila naše životy i světovou ekonomiku. Neobešlo se to bez krachů a nenaplněných očekávání – především finančních. Zato se tato revoluce obešla bez vládních podpor i bez demonstrací. Minulá dekáda se nesla v duchu nadšení pro obnovitelné a „čistší“, nejlépe bezemisní zdroje energie. Boom „clean tech“ si podporu z veřejných zdrojů užil – především v Evropě. I tak se ale miliardy dolarů utopily ve start-upech, utrácejících venture kapitál andělských investorů: jen pár podniků dokázalo skutečně uplatnit výsledky svého vývoje na trhu. Jakkoli ale je konečná globální ekonomická bilance této éry zatím nejasná, praktické výsledky jsou nezpochybnitelné: bioplynové, solární a větrné elektrárny kam se člověk podívá, auta s hybridním i čistě elektrickým pohonem v běžném sortimentu ne-li všech, pak jistě většiny významných značek …

Právě teď stovky zakladatelů start-upů v Silicon Valley reorganizují své podnikání kolem cíle „dekarbonizace všeho“. Spolu s inženýry opouštějí giganty jako je Tesla, aby využili největší příležitost generace – climate tech. Stranou zájmu veřejného sektoru, bez vládní podpory a dotací, miliardy dolarů venture kapitálu opět proudí do nového odvětví. Silicon Valley stojí na prahu nového – snad – rozpuku. A zbytek světa, Evropu nevyjímaje, mu dýchá na krk: dokážeme se proinvestovat z klimatické změny? Pokud ano, ukazuje se, že klíčovou roli nebudou hrát aktivisté a až druzí v pořadí budou i vlády, inženýři a vědci. Rozhodující bude role investorů, pokud budou mít výdrž, trpělivost a víru, které doposud byly specialitou odvětví farmacie, bio- a genových technologií. Tak nebo tak, řeč je o potenciálu revolučního přínosu procesů, uplatnění technologií, které se čekají ve veřejném prostoru. Navzdory penězům, které se kolem nich točí a o které jde, nepochybně jsou to procesy iniciované občanským komunikativním jednáním – nápady, které se rodí v kavárnách, při piknicích na pláži i při večírcích.

Hledání investorů

Je třeba, aby se do diskusí o úpravách veřejných prostranství, které mají směřovat k jejich povýšení na veřejný prostor, vložili ti, kteří od architektury očekávají konkrétní zlepšení kvality svého života.

Architekti ovšem „své téma“ zatím předmětem takových diskusí neudělali. Veřejný prostor ani jeho mise – záchrana planety v kontextu rozvoje vystavěného prostředí – se obsahem a cílem občanského komunikativního jednání doposud nestaly. A už vůbec jimi nejsou technologie a know-how, které zásadně podpoří efektivitu i produktivitu tvorby veřejného prostoru, schopného lépe naplňovat různorodé benefity a další funkce veřejného prostoru – záchranu planety mezi nimi. Prakticky neznámá je už sama spojitost mezi vitalitou veřejného prostoru a udržitelným rozvojem vystavěného prostředí: objasníme ji později. Úpravy veřejných prostranství, které mají směřovat k jejich povýšení na veřejný prostor, jsou v občanském diskursu celkem frekventované, ale to, zdá se, nestačí.  Je třeba, aby se do diskusí vložili ti, kteří od architektury očekávají konkrétní zlepšení kvality svého života (nebo konkrétní zlepšení kvality života na Zemi vůbec, o záchraně planety nemluvě).

Je třeba artikulovat a zviditelnit efektivní neuspokojenou poptávku, probudit její latentní část a na to nalákat ty, kteří by do rozvoje technologií architektonického řemesla rádi investovali s vidinou dvou- i víceciferného zisku. Zkušenost ukazuje, že – na rozdíl od softwarových aplikací, obnovitelných zdrojů, redukce uhlíkové stopy a klimatické změny – architektura nemá tak široké publikum a nemá ani investory. Pak ovšem architekti buďto musí planetu zachránit veřejným prostorem proti vůli veřejnosti nebo alespoň bez jejího zájmu a bez podpory investorů, anebo musí svou profesi a její potenciál a produkci dostat zpět do veřejného prostoru občanské diskuse.

Fyzický veřejný prostor, vyprahlý po lockdown, by měl být v tomto ohledu v optimální kondici: připravený přijmout kohokoliv, kdo jej chce znovu oživit. A virtuální veřejný prostor je na prahu dotažení technologického vývoje virtuální a rozšířené reality, které mohou návrat architektury do veřejného prostoru účinně podporovat.

Je třeba myslet doposud nemyslitelné: ukázat investorům příležitosti, spočívající ve vývoji technologií navrhování architektury, které jednak zvýší produktivitu práce architektů, jednak podpoří kvalitu jejich návrhů a tak zvýší kvalitu výsledného produktu, kterým je architektonických návrh v kontextu veřejného prostoru. Jde o investice do – svého druhu – výrobních technologií. Oba efekty nabízí doposud „neznámý“, neuvažovaný a nevyužívaný „výrobní“ potenciál prostředí virtuální a rozšířené reality; poptávku lze očekávat jednak od architektů, jednak od uživatelů veřejného prostoru. Motivace uživatelů nových technologií je ekonomická – vyšší produktivita práce, vyšší tržby za větší objem produkce, vyšší odměna anebo konkurenční výhoda vzhledem k vyšší kvalitě konečného produktu. Cílová skupina uživatelů veřejného prostoru je přitom bezprecedentně velká – jsme to my všichni. Horší je to s potenciálem monetizace vyšší kvality produktu: ale jak už bylo řečeno, je třeba myslet doposud nemyslitelné. Dobrý začátek zajistil lockdown, nyní, na rozdíl od minulosti nebo alespoň mnohem více než doposud, fyzický veřejný prostor chceme, považujeme si ho.

Nové příležitosti, spočívající ve vývoji technologií navrhování architektury, jednak zvýší produktivitu práce architektů, jednak podpoří kvalitu návrhů a zvýší kvalitu výsledného produktu – architektonického návrhu v kontextu veřejného prostoru.

Architecture tech na obzoru?

Když climate tech, proč ne také architecture tech?! Potenciál praktického přínosu architektury pro udržitelnost života na Zemi není o nic menší než potenciál přínosu tenisek vyrobených z kávové sedliny, nebo výroby průmyslových plynů z odpadu zemědělské a potravinářské výroby.

Výzkum procesů rozvoje a úpadku enkláv vystavěného prostředí ukazuje jejich komunikativní podstatu. Komunikace je základním principem města – základní jednotky sídelní struktury – z historického hlediska i ve smyslu udržitelného rozvoje vystavěného prostředí a veřejný prostor je platformou této komunikace. Vystavěné prostředí je světem bytí člověka, architektura je komunikativním rozhraním lidské existence a universa. Těžko si představit udržitelný život člověka na Zemi bez udržitelného rozvoje měst: vitální, autentický urbánní veřejný prostor se ukazuje být konstituentem jednoho i druhého. Architektura je konstituentem urbánního veřejného prostoru, péče o něj pak rozhodujícím úkolem architektonického řemesla.

Komunikace je základním principem města a veřejný prostor je platformou této komunikace.

Navíc, climate tech a architecture tech mohou nabídnout synergie. Nové materiály, které jsou produktem climate tech, a nové technologie otevřou nové možnosti – jistě pro rozvoj vystavěného prostředí, potažmo pro materializaci architektury, možná i pro architektonický prostor a koncepty, pokud jejich funkční a kapacitní vlastnosti překonají možnosti současné materiálové, výrobkové a technologické základny stavebnictví. UHPC betony, pokročilý 3D tisk, nanotechnologie, kybernetizace a robotizace stavební výroby snad jsou prvními předzvěstmi revoluce v oblasti stavebních materiálů, konstrukcí a technologií, jež nejen změní obor stavebnictví, ale přispějí i k revoluci v architektuře.

Technologické a investiční synergie nejsou omezeny hranicí vystavěného prostředí, uplatní se i v přírodním ekosystému Země, který volá po zastavení úpadku ne méně než veřejný prostor po obnově. Klimatická změna je jen jednou z mnoha složek úpadku, který se dotýká existence lidstva. Téma záchrany planety, renesance veřejného prostoru a „next level“ rozvoje vystavěného prostředí jsou ve skutečnosti subtématy myšlenky udržitelného pozemského života. Jejich synergie spočívá i v tom, že je třeba překročit rovinu idejí a začít uvažovat a realizovat změny jako součást společného projektu. Je na čase připustit si a aktivně uchopit skutečnost, že k udržitelné budoucnosti se můžeme proinvestovat. Soustavné investování do rozvoje technologií reprezentuje nejrealističtější, pokud ne jedinou proveditelnou variantu realizace projektu udržitelné budoucnosti – tato technologická a investiční základna zahrnuje navrhování architektury stejně jako výrobu nových materiálů pro průmyslové využití z odpadu nebo obnovu přírodních ekosystémů.

Soustavné investování do rozvoje technologií je nejrealističtější proveditelnou variantu realizace projektu udržitelné budoucnosti.

To všechno má, zatím spíš bude (snad) mít svůj počátek ve veřejném prostoru: v tom „novém“ virtuálním ne méně než v tradičním veřejném prostoru komunikativního jednání. Veřejný prostor se může stát, respektive bylo by dobré, kdyby se stal horizontem i líhní všestranného přínosu pro svět našeho bytí.

Michal Šourek