zpět
5. 3. 2018

PRODUKCE VERSUS TVORBA (Architektura v moderní době VIII)

Teorie architektury, která by odpovídajícím a soustavným způsobem vyhodnotila vývoj před-moderní architektury dlouhého 19. století ve společensko-kulturním, tedy industrializačním a epochálním kontextu, se dnes až na výjimky nepěstuje. Na jejím místě bývá předkládána popisná historiografie či publicistika, v lepším případě útržkovité postřehy bez nezbytných souvislostí. Výjimkou je již zmíněná kniha nedávno zesnulého britského teoretika architektury československého původu Dalibora Veselého Architektura ve věku rozdělené reprezentace/ Problém tvořivosti ve stínu produkce.

Veselý vyzdvihuje a zkoumá napětí mezi formou a obsahem, vesměs přítomné v architektuře od konce 18. století, stejně jako napětí mezi materiálními, instrumentálními aspekty architektury na jedné straně a prožitkem architektury na straně druhé. Hodnotí je jako střet mezi přístupy „inženýrskými“, produktivními, industriálními či matematicko-přírodovědnými a přístupy tvořivými, poetickými a metafyzicky fundovanými. Opírá se přitom o díla minulých mistrů architektury – mezi jinými Guarina Guariniho. Na příkladu Kaple svatého plátna turínské katedrály ukazuje kongenialitu „instrumentální“ – v daném případě – geometrické tvořivosti s tvořivostí spirituální a poetickou. Ukazuje takový soulad jako to, co s nástupem industrializace měla architektura začít ztrácet, a dnes vesměs postrádá. D. Veselý sleduje souboj industriálního produktivního principu architektonické produkce s principem tvořivým, který podle něj prohrává. Za příčinu označuje ztrátu metafyzických východisek, která bývala vlastní nejen tvorbě umělecké, ale i technické, vědecké i řemeslné – ale ztratila se. Uplatnění metafyzického základu tvorby Veselý ztotožňuje s poetickým principem.

Spor rozumu a citu

Obšírně a přesvědčivě uchopil vztah architektury a industriálního společensko-ekonomického kontextu až do třicátých let 20. století Siegfried Giedion v již zmíněném díle Space, Time and Architecture: The Growth of a New Tradition. V méně známé, ale v této souvislost ještě zásadnější knize Mechanization Takes Command: A Contribution to Anonymous History Giedion studuje vlaková skládací lehátka, procesy porážky skotu a zpracování masa na jatkách, studuje lázně a koupelny v jejich vývoji od středověku, studuje rozdílnou povahu mechanizace v Evropě a v Severní Americe. Vztah architektury a industrializace vyhodnotil jako vztah rozporný, jako spor rozumu a citu. Po vydání Mechanization Takes Command Giedion fakticky opustil teorii architektury, jejíž jedinečnou – a jednou z posledních svého druhu – osobností přesto zůstává, a naplno se začal věnovat svému druhému povolání, totiž povolání promotéra nejprve architektonické moderny, a pak, až do závěru své profesní dráhy, promotéra Mezinárodního kongresu moderní architektury – CIAM.

Architektura jako básnění

Martin Heidegger ovšem ukazuje, že podstata architektury v industriální éře – ve které se stále nalézáme – i podstata jejího odsunu na vedlejší kolej a zhroucení summum templum architectorum je odlišná od tezí Giediona i Veselého – i když s nimi rezonuje. V Dichterisch wohnet der Mensch (Básnicky bydlí člověk), v Der Zeit des Weltbildes (Věk obrazu světa) nebo v rozhovoru s titulkem Nur noch ein Gott kann uns Retten (Snad už jen nějaký bůh nás může zachránit) Heidegger dokládá, že podstata naší novověké metafyzické pozice je totožná s podstatou novověké, nejprve strojové a dnes výpočetní a sdělovací techniky. A snaha o nápravu architektury cestou obnovy domnělých metafyzických pozic, po které volá Veselý, tedy nikam nevede a vést nemůže.

Základní metafyzickou pozici naší epochy – novověku – předložil René Descartes ve své slavné  Rozpravě o metodě, vydané roku 1637 v Leidenu. Její podstatou je – hrubě zjednodušeno – ono slavné cogito [ergo] sum. „Myslím, tedy jsem“ je východiskem našeho matematicko-přírodovědného pohledu na svět kolem nás i na bytí samo. Tato pozice je nepochybná a jediná, kterou máme dnes k dispozici: zbývá „jen“ Heideggerovo die Grundzüge des erst beginnenden technischen Weltalters denkend zu erfahren – Uchopit myšlením základní rysy sotva začínajícího technického věku.

Architektura se také musí – pokud chce překonat giedionovský spor rozumu a citu – vypořádat s moderním sklonem k subjektivně estetickému nahlížení – podstatou architektury je básnění. V tom dává Heidegger za pravdu Veselému – míní ovšem básnění nikoliv ledajaké, nýbrž pouze básnění ve vlastním slova smyslu, tedy básnění sdílené.

Instrukce, na kterou se zapomíná

Heideggerův výklad má pevné ontologické zakotvení, byť už vzhledem k profesi autora svádí k apriornímu odložení jako příliš akademický. Překoná-li ovšem zájemce celkem pochopitelný ostych, Heideggerův výklad je nakonec docela dobře přístupný pro uplatnění v praxi i teorii architektury. Ještě podstatnější je jeho „shoda“ s ontickým náhledem Arnolda Toynbee. Heideggerovo sdílení zcela přiléhá k industriální soutěži, která nahradila středověkou regulaci. A stejně „návodné“ je i objasnění situace dosavadní – moderní architektury, které Heidegger předkládá v Der Zeit des Weltbildes: postavení architektury jako obrazu světa, který v novověku překonal středověký symbolismus a scholastiku; obrazu, jenž ovšem není možné zaměnit s obrazem světa, který poskytuje grafické zobrazení architektury, jež má být teprve vybudována.

Všechna zmiňovaná Heideggerova díla jsou celkem čtivá a k dispozici v českých překladech. Rozhovor, uveřejněný v časopisu Spiegel v roce 1976 je – kromě německého originálu – stejně jako uvedené knihy k dispozici v anglických překladech, které je možné volně stáhnout z internetu. Sluší se ale upozornit, že M. Heidegger vždy zdůrazňoval, že jedině skrze jeho základní a nikdy nedokončené dílo (Bytí a čas)  je možný přístup k otázce bytí a také k autorovým pozdějším spisům Je ovšem smutnou skutečností, že mnozí z autorů, zejména těch, kteří z Heideggerova díla vycházejí mimo okruh „čisté“ filosofie, tuto jeho instrukci nedodržují. Na povšechném vytěžení Heideggerových pojednání k partikulárním otázkám například vystavěl svoji modernistickou architektonickou kuchařku Christian Norberg-Schulz.

Michal Šourek

 

Série: Architektura v moderní době

Související články