zpět
31. 5. 2018

BÁSNÍK, KTERÝ SE ZBLÁZNIL (Architektura v moderní době XXI)

Ukazuje se skutečně dobrý a praktický důvod zabývat se komunikativními aspekty architektury – využitím, nebo snad renesancí těch „starých“ a stávajících, a také perspektivami nových možností, podob a způsobů komunikace společensko-kulturních hodnot prostřednictvím architektury. Než se za nimi vydáme, zastavme se ještě jednou u Friedricha Hölderlina. Kdo je tento génius , kterého většina z nás doposud neznala?

V hodinách literatury na gymnáziu na Hölderlina nezbylo místo kvůli slavnějším současníkům – Goethemu, Gottschedovi, Klopfstockovi, Lessingovi nebo Schillerovi. A najednou je zde představen jako ten, kdo měl – jen tak mimochodem – položit základy teorie architektury po Siegfriedovi Giedionovi. Vždyť M. Heidegger – zdá se – jen interpretoval a rozvedl náhledy na architekturu, skryté v Hölderlinových básních. A veškerá pozdější teorie architektury se osvědčuje jako udržitelná a nosná – nebo naopak – podle toho, jak důsledně a poctivě je opřena o Heideggerovu interpretaci Hölderlinových postřehů k architektuře a Husserlovy fenomenologie. A i když se takové shrnutí ukáže jako básnická hyperbola, Hölderlinův „počáteční vklad“, jakmile byl (Heideggerem) představen, se zdá být zásadní.

Neprozíravý učitel

Johann Christian Friedrich Hölderlin se narodil v roce 1770  v Laufenu na Neckaru. Bez ohledu na brzké úmrtí otce bylo Hölderlinovo ekonomické zázemí velmi dobré. Na přání matky nastupuje do semináře v Maulbronnu, aby se stal duchovním, pokračuje však ve studiích na Eberhard Karls Universität v Tübingenu. Tady se také seznamuje s Hegelem a Schellingem. V roce 1794 navštěvuje v Jeně přednášky Johanna Gottlieba Fichteho, seznamuje se zde s Friedrichem von Hardenberg (Novalis) a Isaacem von Sinclair. V květnu 1795 ale Hölderlin z universitního města prchá, protože se domnívá, že vlastní intelektuální nedostatečností zklamal svůj velký vzor – Schillera.

V roce 1796 se stává domácím učitelem v rodině frankfurtského bankéře Jakoba Gontarda. Současně se Hölderlin začíná řadit mezi významné lyriky své doby. Gontardova manželka Susette se stává předlohou Diotimy – postavy z Hölderlinova „dopisového“ románu Hyperion aneb Eremita v Řecku – a také a hlavně Hölderlinovou milenkou. Poměr s ženou zaměstnavatele ale ani na konci 18. století nebyl dobrým nápadem. Hölderlin přichází o zdroj obživy a pak v rychlém sledu střídá další posty domácích učitelů ve Švýcarsku a ve Francii. Přitom všechny cesty absolvuje pěšky. To neprospívá jeho zdraví fyzickému ani duševnímu – propukají u něj záchvaty vzteku a zmatenosti.

Život v ústraní

V červnu roku 1802 Hölderlina ve Stuttgartu zastihne a zdrtí zpráva o smrti Susette. Vrací se pak k matce do Nürtingen a nechává se pohltit prací – překládá Sofokla a Pindara. V roce 1804 mu jeho přítel ze studií von Sinclair, který se mezitím stal ministerským předsedou hessensko-homburského hrabství, dává zaměstnání dvorského knihovníka. Hölderlin skládá pro homburského vládce Friedricha II. píseň Patmos, která se stává součástí vlastneckého cyklu, zahrnujícího mimo jiné tituly jako Ister, Řecko, Titáni nebo Mnemosyne. V roce 1805 se také dočká relativní popularity jeho báseň Polovina života. Krátce na to ovšem Hölderlin opět ztrácí zdroj obživy – tentokrát jako oběť politických turbulencí. Hlavní obětí je ale jeho duševní zdraví. Hölderlin je hospitalizován (podle dnešních měřítek se schizofrenií) na universitní klinice v Tübingen, aby z ní byl v roce 1807 propuštěn jako nevyléčitelný s perspektivou pouze několika měsíců, nejvýše let dalšího života.

V této tíživé situaci se Hölderlina ujímá Ernst Zimmer, tübingenský truhlář a obdivovatel jeho Hyperiona. V Zimmerově domácnosti stráví Hölderlin ve starostlivé a laskavé péči členů Zimmerovy rodiny zbývajících 36 let svého života. Během nich píše už jen na přání svého ochránce – píše prosté, takřka dětinské verše, které antedatuje do 17. století a podepisuje zpravidla jako „Scardanelli“.  Vedle románu Hyperion a básní po Hölderlinovy zůstaly také glosy, zaznamenané během jeho pobytu ve věži Zimmerova domu. Snad nejznámnější z nich je „A víte, co se stalo se mnou? Zbláznil jsem se, zbláznil, zbláznil, zbláznil“.

Poetika a architektura

Pokud se Hölderlinova báseň, začínající verši „V rozmilé modři kvete kovovou střechou kostelní věž …“ ,vydaná v roce 1826 Ludwigem Uhlandem a Gustawem Schwabem ve svazku Poezie Friedricha Hölderlina, stává východiskem nového náhledu na architekturu (náhledu, který se začíná artikulovat teprve o jedno a čtvrt století později), není zřejmě možné přičítat její přínos analyticko-teoretické kompetenci a předvídavosti autora. Jedná se nepochybně o projev schopnosti poetického náhledu na svět, schopnosti odhalovat intuitivně fenomenologickou a metafyzickou podstatu jevů. Bez Heideggera by Hölderlinův vklad sotva vybočil z řady romantické tvorby tehdejší doby. Přínos Hölderlinovy básně ve vztahu k „našemu problému“  – odporu veřejnosti vůči nové architektuře – se tím ovšem neumenšuje. A zůstává příkladem síly a vlivu komunikace společensko-kulturních hodnot v kontextu architektonické tvorby.

Michal Šourek

 

Série: Architektura v moderní době

Související články