Jak se dělá město

Architektura vzniká až expozicí ve veřejném prostoru. Je totiž také komunikační fenomén – to je krédo práce ateliéru MS architekti. Jím se také řídí při revitalizaci někdejšího cukrovaru v Lenešicích u Loun či brownfieldu textilní továrny v Ústí nad Orlicí. O obou projektech si SF povídalo s architekty Michalem Šourkem a Milanem Ševčíkem.

Loni MS architekti vyhráli architektonickou soutěž  a nyní začínáte pracovat na návrhu regulačního plánu lokality bývalého cukrovaru v Lenešicích u Loun. Je to pro vás zajímavá zakázka?

Michal Šourek: Určitě. V České republice se desetiletí rozprodával obecní majetek, a to včetně pozemků, na nichž by se obec mohla rozvíjet. Proto se také  menší města vylidňovala. Je skvělé, když zastupitelstvo nevelké obce dospěje k vizi nejen kapacitního, ale i kvalitativního rozvoje. A když pro naplnění takové vize dokáže něco udělat – a nejedná se zrovna o satelit v perimetru Prahy nebo jiného velkého města.

Mluvíte o té sídelní kaši …

Michal Šourek: Nejen. Jádrem problému je veřejný prostor, respektive jeho deficit – nikoliv územní rozvoj sám o sobě. Sídelní kaše je jen jednou z cest k deficitu fyzického veřejného prostoru v sídelní, chcete-li urbanistické struktuře. Jádrem problému je tento deficit: nesmíme zapomínat, že fyzický veřejný prostor odjakživa byl a ani dnes nepřestal být platformou urbánní komunikace. A ta je základním principem života obce, ať ta obec sídlí ve městě, nebo na vsi.

Plán zástavby na území bývalého pivovaru v Lenešicích.

Deficit komunikace … jaké?

Michal Šourek: Urbánní komunikace je komunikace mezi lidmi – sdílení, předávání a získávání nejrůznějších hodnot materiálních i nehmotných. Města byla zakládána především jako tržiště a dílny, byla zakládána pro veřejný prostor, ve kterém tato výroba a obchodní směna probíhala.

Co má sídelní kaše 20. a 21. století společného s urbánní komunikací?

Michal Šourek: Možná si vzpomenete na televizní seriál Zoufalé manželky. Byla to legrace, sem tam dramatická peripetie na pozadí satelitního městečka. Všechny příběhy se odehrávaly uvnitř domů, vrcholnou společenskou událostí byla společné grilování nebo jakýsi pogrom na nové sousedy, kteří nesdíleli  většinovou sexuální orientaci. Seriózní studie hovoří o zvýšené rozvodovosti a alkoholismu v těchto komunitách. Není divu. Urbánní komunikace se v nich nekoná, respektive se v posledních letech přesouvá z přirozeného fyzického veřejného prostoru do prostoru virtuálního – typicky k televizi a na internet.

Problémem je tedy absence míst, kde se lidé potkávají – veřejných parků a hospod?

Michal Šourek: Ne tak docela. Problémem je v první řadě absence potkávání, nebo spíš setkávání, tedy nikoli míjení se v automobilech. V některých lokalitách skutečně tradiční místa setkávání – reprezentovaná třeba parčíkem a hospodou – nejsou. Jenže setkávání a komunikace nefunguje ani v těch satelitech, které poučení, ale naivní architekti hospodou i parčíkem vybavili. Hospoda je ovšem dnes už zavřená, protože ji těch pár sousedů neuživí, a v parčíku se potkávají leda pejskaři. Jádrem problému je přílišné naředění veřejného prostoru. Veřejné prostranství ani městská infrastruktura totiž samy o sobě veřejný prostor nedělají, ten dělají lidé. To je patrné i v celkem kompaktních urbanistických strukturách, když je fyzický prostor, ve kterém se má odehrávat komunikace, příliš rozlehlý – a lidé se v něm ztrácejí a míjejí. Problém ještě umocňuje fenomén dojíždění – obvykle z periferie do centra. A tam je fyzický veřejný prostor nevyhnutelně atraktivnější, takže veřejný prostor v centrálních oblastech doslova vysává život z periferie.

Zpátky k Lenešicím –jakou v tomto projektu veřejný prostor hraje roli?

Michal Šourek: Jsme přesvědčeni, že veřejný prostor je východiskem veškeré architektury, tedy nejen urbanismu. Architektura podle nás vzniká expozicí ve veřejném prostoru. Je totiž také komunikační fenomén: architektura je architekturou do té míry, do jaké si povídá s lidmi. Nás přitahuje práce, jíž je veřejný prostor východiskem. Lenešičtí – zdá se nám – jsou v tomto ohledu otevření.

Jedena z nových budov, která v brzké době vyroste na brownfieldu ústeckoorlické Perly.

O čem je tedy projekt konverze lenešického cukrovaru?

Milan Ševčík: V areálu cukrovaru jsou zachované hlavní stavby, mimo jiné i varna a sklad cukru. Tyto stavby jsou nositeli výjimečného genia loci, který je třeba zachovat. Nejedná se tedy o celkovou přestavbu území, ale o splynutí nové rezidenční struktury a historických staveb – ty budou základem komunitního centra, mateřské školky a podobně.

Co jej tedy odlišuje od obyčejné parcelace většího pozemku pro rodinné domy?

Milan Ševčík: Především přístupem k řešení prostoru mezi těmito parcelami – veřejným prostranstvím a v širším pojetí veřejným prostorem. Kladli jsme důraz na tvoru náměstíček, respektive návsí, ulic a uliček tak, aby vznikl různorodý, nikoli monotónní systém prostor, které budou obyvatelé skutečně využívat, protože jim bude nabízet různé služby. Rezidenční funkce lokality přitom zajistí financování takových služeb – lidé tady budou nakupovat. Návrh veřejných prostor samozřejmě musí být optimální, hlavně je třeba respektovat množství potenciálních uživatelů, aby nebyly předimenzované a ve finále pusté.

Mají MS architekti už za sebou nějakou podobnou realizaci?

Milan Ševčík: Naše úvahy nejsou hypotetické, opírají se o reálné zkušenosti. V roce 2016 byl schválen regulační plán pro přestavbu areálu bývalé textilní továrny v Ústí nad Orlicí, na kterém pracujeme od roku 2014. V Perle jsme uplatnili východisko veřejného prostoru poprvé. Monoblok bývalé textilky jsme rozdělili sítí veřejných prostorů na jednotlivé stavební bloky měřítkově obdobné poměrům v historickém centru, na které areál přímo navazuje. I nově navržená veřejná prostranství svými rozměry odpovídají původní zástavbě města. Z budov továrny jsme navrhli k zachování historicky a stavebně hodnotné stavby, které projdou konverzí a uchovají tak genius loci. Regulační plán změnil dříve pro město, ale i soukromé investory neuchopitelné území v jasné definované plochy, které jsou příhodné a přiměřené pro samostatné investiční záměry. V horizontu několika málo let budou v území postaveny dům dětí a mládeže či střední škola umělecko průmyslová.

Při revitalizaci pozemku Perly se počítá i využitím původních objektů textilky.

Z toho ale vyplývá, že v tom území zatím operuje pouze veřejný sektor. Co ale sektor soukromý? Jak ten se staví k přípravě území formou regulačního plánu?

Michal Šourek: To je dobrá otázka. Původně jsme se obávali, že jediný, kdo půjde do území, bude veřejný sektor, zatímco ten soukromý se bude bát rozšířit své působení mimo prověřené lokality, tedy náměstí a přilehlé ulice. Opak je pravdou, a to díky tomu, jak je regulační plán postaven. Nenavrhuje totiž konkrétní využití nebo formu zástavby, ale pouze určuje poměrně široké mantinely pro výstavbu. Jejich smysl je stanovení podmínek rozvoje i ochrany veřejného prostoru a zároveň určení jasných a jednoduchých podmínek pro investory. Je tedy pro budoucí stavebníky dosti flexibilní. Právě jednoduché a jasné podmínky spolu s podporou města jsou velkou motivací pro soukromé investory vstoupit do území. V současné době se v Perle zpracovávají projekty pro velké subjekty, jako je třeba Komerční banka, ale i pro lokální podnikatele, kteří tady chystají cyklocentrum, kadeřnictví, kavárnu či jazykovou školu.

SF/pb