zpět
30. 8. 2018

ZTRÁTA TRADICE (Architektura v moderní době XXVII)

Po triumfální jízdě meziválečné moderny a internacionálního stylu, kterými konečně „vybředla“ z historizujícího přešlapování v dlouhém devatenáctém století, architektura zpychla. A především ztratila zájem o participaci uživatelů i o veřejný prostor a sama sebe beze zbytku definovala: stala se „hot“. Pokud nám dnes jde o to, abychom obnovili atraktivitu architektury a stavebního rozvoje, musíme najít cestu, jak horkou a vysokodefiniční architekturu ochladit, jak obnovit její participativní povahu.

Mezi médii taková snaha – i její motivace – nejsou ani „vynálezem“, ani doménou architektury. Před stoletím tehdy výsadní postavení chladných médií rozhlasu, gramofonu a němého filmu atakoval zvukový a posléze i barevný film – médium „horké“ od počátku. V osmdesátých letech 20. století zase přišlo na svět nové médium  – počítačová hra. Zpočátku jednoznačně chladné médium s rozvojem počítačové grafiky a kapacity stolních počítačů dnes dosáhlo vizuální i zvukové kvality filmu. Neztratilo však svůj herní, tedy participativní charakter. Sotva pak může překvapit, že celosvětové obraty průmyslu počítačových her jsou řádovými násobky příjmů filmového průmyslu.

Připomeňme ještě jednou zážitkový a narativní aspekt středověkého chrámového průčelí. Není důvod pochybovat o tom, že suma takto generovaných architektonických zážitků a „objem participace“ jsou srovnatelné s objemem participativních zážitků, které poskytuje svým uživatelům dnešní herní průmysl. Co se intenzity komunikace a hloubky participace týče, architektura, respektive Gesamtkunstwerk například katedrály v Cluny nebo Chartres v pomyslném srovnání s Kingdom Come: Deliverance obstojí.

Hledáme a také nalézáme příklady, jak architektura svým výrazem, tedy komunikací společensko-kulturních hodnot ve veřejném prostoru, či svým fungováním podporuje participaci uživatelů, respektive široké veřejnosti. V diskusi jsme už také nadhodili několik nápadů a tipů, jak udělat architekturu – opět – participativním fenoménem. Participativním proto, aby konstituovala vitální veřejný prostor, aby byla architekturou autentickou v plném smyslu toho slova a také architekturou, která bude vybudována sdíleným básněním. Participace či ohled na ni přitom neznamená podbízení se „publiku“. Pravda, developer, tedy nositel výstavby, to má trochu jinak. Ten pracuje pro trh a tedy i zisk, působí tak v podmínkách toynbeeovské soutěže a jeho rozhodování určuje do značné míry marketing.

Architektura jako obraz světa

V epochách, které předcházely moderní době, architektura těžila ze silné a jednoznačné základní metafyzické pozice těch dob: jako výsostný příklad uveďme třeba baroko. V metafyzice, vysvětluje M. Heidegger, dochází k zamyšlení nad bytností jsoucího a rozhoduje se v ní o bytnosti pravdy. Tím, že určitým způsobem vykládá jsoucno a přichází s určitým pojetím pravdy, zakládá metafyzika epochu, tvoří základ její bytostné podoby. Tento základ prostupuje všemi jevy, které epochu charakterizují. A naopak, při dodatečném zamyšlení nad těmito jevy musí být možné v nich tento metafyzický základ rozeznat.

Architekti – na rozdíl od filosofů – v tomto kontextu hovoří o tradici. Christian Norberg-Schulz ovšem upozorňuje: Dnešní architekti potřebují teorii, protože se už [na rozdíl od dob minulých] nemohou opírat o tradici, [která by jim tak jako v minulosti] říkala, co dělat a jak to dělat.

Heideggerova metafora naší současnosti jako věku obrazu světa je v případě architektury zvláště trefná. Zatímco antická architektura vytvářela svět, ve kterém žil člověk, nahlížen bohy a zmítán jejich rozmary, zatímco středověká architektura byla zase symbolem světa, pak architektura novověku, a tedy i moderní architektura, se stává obrazem světa – obrazem, který před-sebe staví člověk.

Jaký je vztah obrazu, který takto před-sebe staví architekt, potažmo architekt společně se stavitelem – developerem, a obrazu, který před-sebe staví uživatel – veřejnost? Pokud jednoho a druhého – producenta a jeho zákazníka – přestala spojovat (například) tradice, pokud každý po svém (a možná oba chybně) rozumí základům technické a technologické éry [M. Heidegger], jejich obraz světa se pak zákonitě rozchází. Jinak řečeno: reprezentace světa, jak připomíná Dalibor Veselý, se rozdvojuje. Příčinou tohoto rozdělení ovšem nemusí být pouze konflikt tvořivých a instrumentálních principů [D. Veselý]. Neschopnost uchopit myšlením základy technické a technologické éry bohužel nabízí mnohem širší spektrum možností neporozumění mezi architekty a veřejností i možnosti „nekomunikace“ mezi těmi, kdo staví, a těmi, kteří potřebují bydlet a tedy budovat. V neposlední řadě nabízí i širší spektrum příčin ztráty participace.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Skólavörðustígur, Reykjavíkská Rodeo Drive – v pozadí pomník Leifura Eiríkssona a katedrála Hallgrímskirkja; nenechte se zmást venkovským rázem domů na pěší zóně: pokud budete tady chtít vyrazit na nákupy, vybavte se opravdu exkluzivní kreditní kartou.

Architektura jako rozhraní

Těm mezi námi, kteří se na poli filosofie pohybují jen nejistě a s ostychem, se nabízí praktičtější pohled. Vystavěná architektura je rozhraním, které zprostředkuje vztah člověka k blízkému i nejvzdálenějšímu okolí – k vesmíru. Jedná se o vztah fyzický a praktický: potřebujeme, aby na nás nepršelo, abychom se ukryli před chladem nebo před žárem slunečních paprsků, potřebujeme ochránit věci, které nám slouží. Nepochybně se ale jedná také o vztah mentální, duchovní: potřebujeme se vyrovnat s tím, že „tam venku“, nebo naopak „tam uvnitř“ antického chrámu je něco, co přesahuje naši existenci.

Národy, které žijí vystaveny intenzivním přírodním živlům, architektonizují stánky svého duchovního života (svatyně, divadla, koncertní síně), nikoliv však svá obydlí. Není třeba zprostředkovávat něco, čeho jsem sám součástí, potřebuju zabezpečit jen své fyzické potřeby. To je případ „primitivních“ národů, ale třeba i moderních, technologicky, ekonomicky i z hlediska HDI (index kvality života) špičkově vyspělých Islanďanů. My ostatní, kteří se nacházíme někde mezi amazonskými indiány a exkluzivními potomky Vikingů, ve svém každodenním životě zprostředkování vztahu ke světu potřebujeme. Pokud nám architektura našich domovů zprostředkuje takový vztah ke světu, který je nám cizí, nebo jej zprostředkuje nevalně, nepřijmeme ji.

Michal Šourek

 

Dechberoucí příroda: pečlivý pozorovatel a kvalitní rozlišení uprostřed ní odhalí střechu kostela: kolem ní se v zeleni ztrácejí přízemní budovy města Vík í Mýrdal u mysu Dyrhólaey na jihu Islandu.

 

Série: Architektura v moderní době

Související články