Tomáš Běhounek, AK bnt: české právo potřebuje up-grade

Českému právu by nejvíce prospělo, kdyby se uskutečnil jakýsi jeho up-grade ve dvou směrech. Na jedné straně větší jednoduchost a přehlednost samotných právních předpisů, na druhé pak laikům srozumitelný výklad včetně praktických, všeobecně akceptovaných návodů, jak se s požadavky platného práva vyrovnat – říká Tomáš Běhounek, jeden z protagonistů advokátní kanceláře bnt.

Ministr spravedlnosti se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že platnému právu dnes mohou rozumět jenom profesionálové. Jako advokát – profesionál – s tím souhlasíte?

Bohužel ano. Máme se chovat v souladu s platnými zákony, ale málokdo těmto zákonům rozumí.  Každý člověk by měl v běžných životních situacích znát svá práva a povinnosti. Jenže i standardní právní úkony jsou dnes komplikované a nepřehledné. Koupě bytu, pronájem, stavba rodinného domu, dědictví, reklamace… na to by měl stačit selský rozum. Tím se samozřejmě nevylučuje odborná pomoc advokáta či notáře. Nicméně i laik by měl v takových situacích rozpoznat, co je po právu a co nikoli.

Pravdou ovšem je, že v současnosti už nikdo nerozumí ničemu, na všechno proto máme odborníky a specialisty. Je vůbec možné z tohoto trendu vyjmout právě oblast práva, která je nepochybně komplikovanější než třeba údržba automobilu?

Právo je složitá disciplína a právníků bude zapotřebí vždy. V některých případech je ale nutné a užitečné, aby každý rozuměl právním vztahům, do kterých běžně vstupuje. Klíčovou roli musí sehrát média. Ta dnes přirozeně vytváří mezičlánek mezi zákonodárcem a uživatelem práva, nebo – jinak řečeno – mezi státem a jeho občany. Laici se s novinkami z právní oblasti přece nemohou seznamovat ve sbírce zákonů, ale právě prostřednictvím tisku, televize a zejména internetu – to je prioritní zdroj. Téměř vždy jde o informace velmi kusé, označil bych je za signální. Ve zprávách se jednoduše dozvíte, co je aktuální a zda-li se vás to týká. Pak byste ovšem měl mít možnost jít dál a přijde na řadu vyhledávání na internetu. Například předpisy o změnách sazeb daně z převodu nemovitostí a jejich praktické použití, které budete hledat na webu ministerstva financí či daňové správy. Povinnost státu zveřejnit zákony by neměly končit jejich publikací ve sbírce zákonů.  Stát by se měl starat o to, aby každý právním předpisům, které potřebuje, co nejvíce rozuměl.  Působí to i preventivně – kdo rozumí svým závazkům, ten je spíš bude plnit.

Ale to přece nějak funguje?!

Někdy ano, samotné zákony často různým subjektům, třeba bankám, ukládají informační povinnost. Jenže jde o formu. I poměrně jednoduchá smlouva nabobtná a zkomplikuje se do podoby, ve které se laik ztratí. Totéž platí třeba pro pojistné smlouvy a další. Schází nám přiměřená popularizace právních předpisů a hlavně návody k jejich aplikaci v běžném životě. Takovou roli by měly hrát i různé vzory smluv a formuláře, které by pro laika mohly být vodítkem. Je nutné, aby každá banka měla své vlastní znění smlouvy o hypotečním úvěru? A totéž platí pro realitní kanceláře a smlouvy o prodeji nemovitosti. Takových příkladů, kde by pro spolehlivé standardy a parametry byl prostor, bychom našli spoustu. Měli bychom proto jít tímto směrem. Soudobé právo dnes bohužel umí vyložit a v detailech aplikovat jen úzká obec odborníků. To jistě není dobře.

Ovšem právě těm odborníkům taková situace vyhovuje, jsou pak nepostradatelní!

Domnívám se, že by s vámi nesouhlasili ani advokáti, ani jiné právnické profese. Občan, který právo nezná anebo mu nerozumí, se logicky často nechová v souladu s ním. A protiprávní jednání jakéhokoli druhu není společensky prospěšné. To platí stále. A je tu i aspekt ekonomický – porušování práva je mimo jiné drahé, přináší zbytečné náklady.

Možná by pomohlo, kdyby právní normy byly jednodušší?!

Komplikovanost vztahů v moderní společnosti je značná, obvykle ji nelze popsat několika jednoduchými větami. Kontinentální Evropa má k tomu ještě navíc ambici na všechno hned reagovat a regulovat. A právě tady by jisté zjednodušení určitě bylo možné. Předpokladem je ovšem větší prostor pro zdravý rozum – tímto způsobem leccos řeší anglosaský právní systém. U nás se bohužel v tomto ohledu projevuje neschopnost – mluvím o legislativcích – rozlišit podstatné od marginálního. Vezměme si z posledních let za příklad předpisy o EIA.  Je to ale spíše přesvědčení, že čím více, tím lépe. Opak je pravdou. Střídmost a uvážlivost v komunikaci legislativce s občanem by určitě prospěla.

Navážu na vaše poslední slova – není trochu problém v naší jurisprudenci? Občas se ozývají hlasy, že na tomto poli dnes doplácíme na deficit právních věd, které tady za minulého režimu neměly na růžích ustláno?!

Myslím, že to není tak úplně pravda. Ti odborníci, kteří zákony tvoří, stejně jako soudci na vyšších úrovních či ministerští pracovníci podle mých zkušeností potřebnou kvalifikaci a zkušenosti mají. Deficit vidím spíše v politické oblasti. Schází jasná dlouhodobá koncepce, jejíž součástí by měl být i požadavek na větší srozumitelnost a přehlednost právních norem. A současně i metodologie pro osvětu či edukaci, to je jedno, jak to nazveme. Dám vám praktický příklad: ke každému zákonu existuje důvodová zpráva, která je ovšem určena především zákonodárcům, těm, co normu schvalují. Co nepochybně chybí, je stručný výtah ze zákona – jakási rukojeť pro uživatele, tedy občana. Ale když se vrátím k vaší otázce – samozřejmě, ne každý zákon je ideální.

????????????????????

V realitní sféře jsou to třeba některá ustanovení občanského zákoníku, týkající se nájmu nebytových prostor. Měli jsme přitom speciální zákon z roku 1990, který se za více jak dvacet let v praxi vyladil, byl několikrát novelizován a soudy jej v praxi dobře vykládali. Zjednodušeně řečeno fungoval. Nový občanský zákoník se pokusil tuto oblast regulovat po svém a jinak. Výsledkem je složitá, nevyzkoušená norma, která má řadu nejasných ustanovení. Proč zákonodárce nepřevzal původní zákon? A jaký je výsledek? Celá realitní praxe aplikaci NOZu na nájem nebytových prostor v zásadě vylučuje a upravuje si je ve smlouvách zvláštním způsobem. Totéž se týká věcných břemen. Předchozí úprava byla dostatečná, ale NOZ přinesl celý katalog věcných břemen. Zákoník tím narostl o nemálo dalších paragrafů, zatímco by stačilo upravit jen základní pravidla… Příliš mnoho slov, zbytečná regulace – tam, kde to nebylo zapotřebí.

Co problém edukace?

Něco už naštěstí probíhá, ale jsou to střípky. Sám jsem byl v roce 2004 jedním z iniciátorů programu Soudci do škol. Jeho podstata byla a je – protože program stále běží – velmi jednoduchá: do hodin základů společenských věd docházejí soudci a justiční čekatelé a studenty seznamují s platným právem a jeho praktickým užíváním. Zájem ze strany škol je stále velký, přínosy nezpochybnitelné. Edukace je nejlepší forma prevence. Když se zákony neporušují, a tady je základním předpokladem jejich znalost, je to levné. Takových konceptů by šlo uplatnit více. Ovšem nejsou spasitelné a osvětě by nejspíš nejvíce prospělo, kdyby se uskutečnil jakýsi up-grade českého práva v těch dvou směrech, o kterých spolu dnes mluvíme. Na jedné straně větší jednoduchost a přehlednost samotných právních předpisů, na druhé pak laikům srozumitelný výklad včetně praktických, všeobecně akceptovaných návodů, jak se s požadavky platného práva vyrovnat.

Petr Bým