zpět
26. 10. 2018

TEORIE ARCHITEKTURY SCHÁZÍ (Architektura v moderní době XXXV)

Vitruvius je dnes znám především prostřednictvím tří základních vlastností, kvalit stavby, které formuloval pojmy firmitas, utilitas, venustas – což se obvykle překládá jako pevnost, užitečnost a krása. Stojí za pozornost, že touto vlajkovou lodí Vitruviova díla se stala jen drobná poznámka v rozsahu jediného, nikterak rozsáhlého odstavce v jedné z nejkratších hlav první z knih společně s již připomenutým výčtem základních oborů architektury a oblastí budování staveb.

Vitruviánské ctnosti nebo vitruviánská triáda bývají překládány jako pevnost, užitečnost a krása [wikipedie.cz], resp. that a structure must be solid, useful and beautifull [wikipwedia.en], případně structural stability, appropriate spatial accommodation, and attractive appearance [britannica.com], commodity, firmness and delight [en.wikipedia], resp. durability, convenience, and beauty, nebo die Festigkeit, den Nutzen und die Schönheit. Taková volatilita interpretací neobstojí ani před elementární znalostí moderních jazyků. Je zřejmé, že mezi uvedenými alternativami žádné dvě nevykazují potřebnou úroveň shody. Pravděpodobně vznikly překládáním a interpretací nikoliv původního textu, ale textů později odvozených, tedy postupem z hlediska základních pravidel vědecké práce nepřípustným. Vitruviova vysvětlení základních kategorií architektury navíc napovídají, že původní smysl latinského originálu je odlišný od kteréhokoliv z namátkou uvedených překladů. Vitruvius například uvádí: Firmitas bude zajištěna, pokud budova je založena na pevném podloží a pokud materiály a stavební prostředky jsou zvoleny moudře a bez lakotnosti. Oprostíme-li se od přezíravosti dvoutisíciletého náskoku a přečteme-li výše uvedenou „otřepanou floskuli“ pozorně, zjistíme, že tato firmitas zastřešuje všechny moderní „vynálezy“ a přístupy: studie proveditelnosti, srovnání konstrukčních a technologických variant, požadavek udržitelnosti i optimalizace „footprintu“ – to vše nejen v excelových tabulkách, nýbrž s nadhledem a rozhledem, podloženými chápáním hlubokých kulturně-společenských souvislostí.

Etalon dobrého vkusu

Zpět k dalším součástem Vitruviovi triády. „Utilitas“ znamená, že uspořádání jednotlivých prostorů je bezchybné a bez překážek užívání; a „venustas“ nastává, pokud vzhled stavebního díla je příjemný a vkusný, a pokud jeho jednotlivé články mají navzájem vyvážené proporce. Takové požadavky zřejmě nejsou prázdnými frázemi nebo „knížecími radami“. Nechme stranou jejich zakotvení v epochální metafyzické pozici (které dále zastírají nedoceňované významové posuny mezi latinou vrcholu římské republiky a latinou novověkou) a využijme Vitruviovu specifikaci k posouzení novověkých architektur – které z nich „vyhoví“, a které nikoliv – a sledujme, jaká je v delším časovém horizontu společenská odezva jedněch a druhých, potažmo jaká je jejich kulturně-společenská udržitelnost. Alberti se v tomto ohledu vyjádřil pregnantně: žádný jiný prostředek není tak účinný v ochraně [architektonického] díla před zkázou a poškozením člověkem jako jeho důstojnost a ladnost formy. Nebojme se přiznat si, že architektura, která trvá, (mimo jiné proto, že) dlouhodobě se těší pozitivnímu zájmu veřejnosti a bývá etalonem, a tedy měřítkem kýženého příjemného a vkusného vzhledu a vyvážených proporcí.

Praxe bez teorie

Zakotvení praktické architektury v ekonomice bylo už připomenuto. Oba obory spojuje i absence aktuální, realitu současnosti reflektující teorie. Shodná je i časová osa deficitu teoretické základny jednoho a druhého oboru: je to náhoda, nebo důsledek společných příčin? V každém případě, výstraha Kate Raworth, adresovaná těm, kteří jsou odpovědní za rozvoj oboru ekonomie, získává prostřednictvím architektury ještě širší platnost a závažnost: Myšlenky ekonomických a politických filosofů [nahraď: architektů, podnikatelů a lidí odpovědných za stavební a územní rozvoj], jak ty správné, tak ty chybné, jsou mocnější, než se má obecně za to. Ve skutečnosti jen několik dalších profesí vládne světu spolu s nimi. … Po celém světě dnes dostávají [architektonické] vzdělání ti, kteří takto budou formovat svět v roce 2050. Ale tito občané roku 2050 se dnes učí ekonomickému [architektonickému] myšlení, které má své kořeny v učebnicích z padesátých let 20. století, které odrážejí stav poznání ještě o sto [padesát] let starší.

Bezčasá data a žitý svět

Problém efektivní teorie architektury má také ekonomické vyjádření. V současné době žije v komponované, „záměrné“ architektuře jen celkem malá část populace kromě příslušníků střední třídy – celosvětově zhruba 4,5 miliardy lidí. Pokud se do roku 2030 střední třída rozroste o nejméně o 3 miliardy osob, tedy na více než dvojnásobek ve srovnání s dneškem, počet „uživatelů architektury“ vzroste nejméně o stejné číslo, tedy na 8 miliard. Bude tato masa lidí žít v architektuře fundované, vykazující integritu ve vztahu k jednotlivci i ke společnosti v prostoru i v čase – anebo v chaotickém souboru víceméně nahodilých pokusů a omylů?

Současnost by přitom „užila“ máthemu architektury víc, než kterákoliv jiná éra. Povaha novověké, moderní současnosti je zásadně a na rozdíl od epoch minulých datová. Datová je – „díky Descartovi“ – i povaha novověku. A problém s daty nastává ve chvíli, kdy je chceme nebo potřebujeme převádět zpět do jejich kvalitativní podoby. Jinými slovy ve chvíli, kdy se bezčasá čísla musí vrátit zpět do živého světa a znovu vyprávět nějaký příběh. Těmito slovy Josef Lhotský komentoval historii poznání symbiotické revoluce – k příběhu architektury však přiléhají pokud možno ještě lépe. Podstatou architektury je přece metafora, která splétá z dat příběhy a dává pochopit, co ta data znamenají. Náhled historika molekulární biologie se setkává s výkladem Martina Heideggera: [nejen ve vztahu k architektuře] je třeba myšlením uchopit, zažít [datové] základy … technického [novo]věku – nikoliv překonat „matematickou“ instrumentální produktivitu, jak mylně dovozuje Dalibor Veselý.

Interpretace dat je i podstatou možnosti opřít se o tradici, jejíž ztrátu dovozuje Christian Norberg-Schulz. Co jiného než vracet data zpět do žitého světa a nově vyprávět příběh znamená opírat se o tradici? Možná je to s nemožností opřít se o tradici stejně jako s postmodernitou. Žádná totiž není, jak nakonec ukázal Zygmunt Bauman. Je to jen tekutá modernita, v níž je tradice skrytá pod daty, která jsme – doposud – nedokázali převést zpět do žitého světa.

Michal Šourek

Série: Architektura v moderní době

Související články