Staroměstský Ritz-Carlton dostal zelenou

Projekt hotelu na pražském Staroměstském náměstí, o němž se dříve mluvilo jako o hotelu U Sixtů, dnes – podle předpokládaného provozovatele – jako o Ritz-Carltonu, se opět oživuje. Rekonstrukce a adaptace devíti historických domů v centru Starého města má být zahájena během několika měsíců. „Stavební práce na tomto projektu byly ovšem poprvé zahájeny snad před více než dvaceti lety!“ – říká Michal Šourek z ateliéru MS architekti, který je autorem architektonického zpracování projektu.

Říkáte „snad“ – nepamatujete se?

Historie tohoto projektu sahá až na počátek 90. let minulého století. Jeho prvním developerem byl Američan Steven Miller, který se na nezralém českém trhu snažil uplatnit své zkušenosti s obdobnými projekty. Ty zkušenosti byly v 90. letech u nás unikátní – Miller vnímal dříve a lépe než jiní ekonomický potenciál lokality a genia loci. Veřejná správa a samospráva mu těžko mohly být rovnocennými partnery. A nebylo by divu, pokud by v některých ohledech nepodlehly jeho podnikatelskému tahu na bránu a nedokázaly být dostatečně důsledné při ochraně veřejného zájmu – především při ochraně historické stavební substance. Ale nestalo se tak a Steven Miller vytvořil nosnou koncepci projektu, který později převzala společnost Akroterion. Střídali se i architekti: náš ateliér MS architekti je u projektu od roku 2007, a to jako nejméně třetí v řadě.

Projekt od počátku provázejí negativní ohlasy, ať už v médiích či od památkářů …

Bohužel je to tak. Zajímavé je, že tahle kampaň propukla naplno až v době, kdy projekt už měl pět z celkem sedmi potřebných stavebních povolení. Od počátku se v ní osobně angažovali nájemníci, bydlící v těch devíti domech ještě na základě socialistických bytových dekretů. Angažuje se také Klub za starou Prahu, jehož členy jsou ostatně někteří z nájemníků. A také pracovníci Národního památkového ústavu, udržující s některými nájemníky osobní vztahy. Obě instituce – tedy NPÚ a Klub – se sice do věci vložily až později, ale ještě před tím, než se ustálil rozsah projektu a než byla získána stavební povolení pro rekonstrukci a adaptaci všech devíti historických domů. Získat ty zbývající stavební povolení pak trvalo od roku 2008 až do roku 2014, a to včetně peripetie, v níž ministerstvo kultury s odstupem více než osmnácti měsíců napadlo platnost závazného stanoviska odboru památkové péče pražského magistrátu.

Vidíte v tom nějakou podjatost?

Když se odmyslím od celkem pochopitelného postoje už zmíněných nájemníků, tak nikoli. Celý ten nešťastný průběh a průtahy jsou důsledkem našeho kontraproduktivního systému ochrany nemovitého kulturního dědictví. NPÚ i Klub za starou Prahu jsou z podstaty žádoucí, ba nepostradatelné instituce veřejné správy a občanské společnosti. Pracují či angažují se v nich lidé s opravdovým zájmem a hlubokými znalostmi o ochraně produktů stavitelství minulosti a o sběru a archivaci dokladů o takových dílech. Obě instituce ovšem všechno posuzují na základě jediného kritéria, totiž stáří materiální substance. Takže „stará cihla“ je vždy hodnotnější, než jakákoliv „cihla“ budoucí. V případě Klubu za starou Prahu je to paradigma, sdílené členskou základnou, pracovníkům Národního památkového ústavu takový přístup ukládají zákony i vnitřní předpisy.

Od toho ale asi „památkáře“ máme …?

Jistě. Pokud by součástí systému byla další instituce, která by do rozhodování přidávala hledisko společensko-kulturního přínosu, pak by vše bylo v pořádku. Žádná taková ale u nás neexistuje. Obecně je v rámci stavebního řízení proto prezentován pouze požadavek konzervace, zdůvodněný existujícími hodnotami – aniž by se ale braly v úvahu hodnoty, které nevzniknou, pokud se konzervace uplatní. Projevem takového přístupu jsou nikoli výjimečné případy, kdy jak NPÚ, tak Klub za starou Prahu kategoricky požadují konzervaci objektů, proti jejichž výstavbě samy před časem brojily! NPÚ je ale také vědeckým pracovištěm. Odvádí nepochybně velmi významnou práci při sběru, evidenci a archivaci dat, nevím ale o žádné jeho práci, která by ta data vyhodnocovala z hlediska jejich významu, smyslu a souvislostí ve společenském a kulturním historickém kontextu. Ochrana stavebního odkazu minulosti, jak se dnes provádí, je tak v tomto ohledu pouze konzervací materiální substance – a nikoliv péčí o uchování, zhodnocení a rozvoj jeho společensko-kulturních hodnot. Potřebný vyvažující element instituce, která by tuto díru v systému překlenovala, jsem už zmínil stejně jako to, že žádná taková není. Správní odbory památkové péče takovou funkci nemají ze své podstaty. Pokud přece jen v jednotlivých případech takovou úlohu plní, je jim to ke cti – ale nemůže to být než jen takto nahodilé a nesystémové.

Takže postačí takovou instituci vytvořit?

On ten problém je ve skutečnosti ještě hlubší. Nahlížení na stavební dílo jako na materiální substanci, která je obdařena estetickými kvalitami, je plně poplatné zážitkové estetizaci umění na vrcholu novověku – a zvláště zavádějící je v případě architektury. Dům není výtvarným objektem, ve kterém „se dá taky bydlet“! Architektura je zásadně spjata s životem člověka, tedy s životem těch, kteří jí užívají. Třeba tužka je tužkou, ať s ní píšeme dopis, nebo je jen položkou ve skladu papírnictví. Naproti tomu architektura, pokud není žita, vlastně architekturou ani není – bez ohledu na to, že může být vizuálně atraktivní. Současné paradigma ochrany nemovitých kulturních památek proto není jen jakýmsi teoretickým problémem. Znovu a znovu se ukazuje, že v důsledku může být ve vztahu k rozvoji konkrétního sídla destruktivní silou. Ochrana nemovitých památek, jak je dnes uskutečňovaná, je v tomto ohledu také synergická s jinými negativními faktory, například přebujelou regulací či převládající obecnou antipatii ke stavebnímu rozvoji. Také v  důsledku tohoto stavu věcí se Praha jako město nerozvíjí a stagnuje. Argument autentického stáří, kterým se mnozí stále ohánějí, neobstojí. Vždyť možná víc než polovina hmoty původně gotického Karlova mostu do něj byla vložena během oprav mnohem později. Karlův most je ale Karlovým mostem nikoli proto, že je to stará stavební substance, ale pro svou společensko-kulturní roli v historii Prahy. Součástí této role jsou i jisté „podrole“, například jeho barokní a sochařské výbavy. Výbavy, nikoliv výzdoby.

Výbava se mění podle doby – takže na Karlově mostě by se mohla objevit i současná sochařská díla?

Kdyby tam pro ně bylo místo – klidně!! Proč by se měl vývoj zastavit zrovna sousoším Sv. Cyrila a Metoděje od Karla Dvořáka z roku 1938? Kdyby ta příležitost ale byla – dovedu si dokonce představit i určitou rotaci sousoší –, to by se strhla mela! Na jejím konci, po překonání klientelismu, alibismu, byrokracie a bigotních doktrín, by zůstal staronový problém. Jaká hlediska mají rozhodnout o vítězi soutěže – soutěž by se určitě konala – o takovou sochu?  A kdo je povolán tato hlediska uplatnit a vyhodnotit? Je samozřejmě jinou otázkou, zda-li by současné umění vůbec bylo schopno „dodat“ pro takto esenciální stavební památku přiměřeně trvalý a kvalitní prvek výtvarné výbavy, ale to je už v těchto souvislostech problém druhotný.

Pojďme raději zpátky k hotelu. Proč se ještě nestaví, když stavební povolení jsou k dispozici už rok?

Vybrat zhotovitele pro takhle riskantní a náročné dílo není jednoduché. A sotva už byl vybrán a předalo se mu staveniště, rada pražského zastupitelstva se rozhodla, že město by mělo odstoupit od smluv o pronájmu čtyř obecních domů, které projekt zahrnuje. Těch pět dalších developer vlastní. Posléze naštěstí pražští radní dali na nezávislý posudek – a podle něj jsou všechny ty domy v aktuálním stavu vhodné k adaptaci na hotel spíš než pro bydlení. Takže teď se uzavírají nové nájemní smlouvy namísto těch původních …

Nevhodnost hotelové funkce ale byla jedním z argumentů památkářů proti projektu?!

Ano, to je oblíbený český sport – hrát si na cizím písečku … Já v tom zase slyším ty socialistické nájemníky. Na jednu stranu je ohled k lidem, kteří zde prožili velkou část svého života, jistě na místě. Ale na druhou stranu: čím si právě oni zasloužili tak atraktivní adresu za jistě netržní nájemné? Nechci otevírat diskusi, čím vlastně středověký měšťanský dům byl a jestli jeho funkce byla primárně obytná. Skutečností ale je, že současné byty v těch domech neodpovídají hygienickým požadavkům a nemohou odpovídat ani po sebedůmyslnější přestavbě. Navíc v řadě z nich proběhly velmi necitlivé a nejspíš nepovolené stavební úpravy. Konečně je nezanedbatelná i ta okolnost, že odkaz nemovité kulturní památky je tak trochu každého z nás. Dnes se v těch domech nedostaneme ani na schodiště! V provozu hotelu bude veřejnosti přístupné celé přízemí a část sklepů.

Necitlivé stavební zásahy se ale vyčítají právě projektu přestavby na hotel?!

Projekt prošel mnoha koly odlaďování. Spolupracujeme se stavebními historiky i s památkáři. Jistě, úplně bez zásahů to nepůjde, ale každý, kdo chce, se může přesvědčit, že ty aktuálně navrhované jsou mnohem méně invazivní než ty minulé – včetně svépomocných úprav nájemníků. Stále můžeme číst o hrozné zhůvěřilosti bazénu či sauny v románských či gotických sklepích – nic takového ale projekt už dávno neobsahuje!

Spojení devíti domů ale jistě hrozí ztrátou jejich individuality. Vy sám mluvíte o „žité architektuře“, o neoddělitelnosti života lidí a architektury?

Ano, to nám je také vyčítáno. Při různých prezentacích jsme se soustředili také na to, abychom ukázali, že návrh adaptace je založen právě na respektování  a pokud možno dokonce zviditelnění odlišných charakterů a různých příběhů jednotlivých domů. Památkářské auditorium při takových příležitostech mlčelo, nepadla žádná otázka, žádná připomínka! A pak za čas zopakovalo tu starou písničku o tom, jak všechny domy unifikujeme …

Někdo také tvrdí, že majitel, tedy developer, záměrně zanedbává údržbu domů a tak vyvíjí nátlak – na památkáře, aby byli přístupnější jeho požadavkům, i na nájemníky, aby byli ochotni vystěhovat se!

To není pravda. Akroterion nenechává budovy chátrat. Naopak: opakované prohlídky budov, které provádí stavební úřad, konstatovaly, že jsou v dobrém stavu. I ty, které současný vlastník už koupil jako ruiny, jsou dobře zabezpečené.  Je to docela logické: rozumný hospodář sotva chce přijít o příjmy, plynoucí z pronájmu nebytových ploch na mimořádně atraktivní adrese. Pokud by ale nechal budovy padat nájemníkům na hlavu, nevyhnutelně by o ně přišel.

Pojďme závěrem udělat nějakou alespoň trochu pravděpodobnou prognózu dalšího vývoje projektu!

Počítáme s dobou výstavby v délce zhruba čtyř let. Takže pokud budou všechna jednání úspěšně ukončena během příštích několika měsíců, první návštěvníky by hotel, který bude provozovat řetězec Ritz-Carlton, mohl přivítat někdy v polovině roku 2022.

SF/pb