zpět
8. 2. 2018

ROZVOJ TECHNIKY (Architektura v moderní době V)

Architektura dospěla do stadia „moderní“ po éře překotných experimentů formových i konstrukčních. Bylo to období natolik výrazné a odlišující se od toho, co mu předcházelo, i od toho, co po něm následovalo, že si vysloužilo pitoreskní označení dlouhé 19. století. Pitoreskní proto, že „trvalo“ 125 let – počátek je datován Velkou francouzskou revolucí roku 1789, konec vypuknutím války, která jako první dokázala postihnout skoro celý svět, tedy rokem 1914. Pitoreskní, ale velmi výstižné.

Velké vynálezy se udály ještě před oním dlouhým stoletím, a tím prvním a zásadním nebyl parní, ale secí stroj. Ten rázem 8x zvýšil výnosnost zemědělské půdy a udělal tak rozhodující krok k tomu, že alespoň západní a střední Evropa a Amerika přestaly víceméně trvale hladovět. Ještě důležitější ovšem byl jeho přínos, spočívající v uvolnění pracovní síly ze zemědělství – pro nejprve manufakturní a vzápětí průmyslovou výrobu. Může to vypadat jako protimluv, ale středověk dokázal víceméně souběžně strádat bídnými životními podmínkami – a nedostatkem „lidí“. Až do 18. století sužoval Evropu mor každých dvacet let, často dokonce v mnohem kratších periodách. S černou smrtí, které nedělalo problém zredukovat populaci na jednu třetinu během jednoho či dvou let, skoncovalo zlepšení hygienických podmínek života.

Revoluce demografická

Synergickým efektem kvalitnější výživy a lepší hygieny je demografická revoluce. V civilizovaném světě roste populace bezprecedentním tempem: od třetiny 18. století ve Velké Británii, se stodvaceti- až stopadesátiletým zpožděním, ale přece jen i ve střední a východní Evropě, o Severní Americe nemluvě. Rostoucí populaci je třeba ošatit a tak roku 1722 uvádějí bratři Lombeové do provozu první úspěšnou přádelnu hedvábí ve Velké Británii. Potřebné know-how John ukradl v severní Itálii, s bratrem Thomasem je však dokázal uplatnit v průmyslovém měřítku. Jejich přádelna v Derby byla skutečnou průmyslovou „etážovkou“ nebývalých rozměrů, ve kterém se 300 dělníků staralo o 26 tisíc spřádacích vřeten. Textilní průmysl ve Velké Británii se začal rozvíjet od jedné výrobní inovace ke druhé (1733, John Kay – létající člunek; 1764, James Hargreaves – spinning jenny; 1779, Samuel Crompton – spinning mule; 1785, Edmund Cartwright – tkalcovský stav poháněný parním strojem).

Parní stroj, jehož rozhodující zlepšení si nechal patentovat roku 1769 James Watt, umožnil mimo jiné (relativně) bezpečnou a rychlou přepravu zboží a osob (skoro) odkudkoliv kamkoliv (na zeměkouli). Parní stroje méně dokonalých konstrukcí ovšem pracovaly, nejčastěji v dolech, dlouho předtím. Například roku 1724 Issac Potter vybavil parním strojem pronajatý důl v Nové Bani na Slovensku. Uplatnění novátorské technologie v novobaňském dole dobře ilustruje ducha éry: je to výraz podnikavé odvahy, která šla roku v ruce s vírou v technický, ale i společenský pokrok. Nasazení parního stroje v ještě středověkém uherském dole snese přirovnání k letu Apolla 11 na Měsíc, pokud se vizionářství a odvahy týče: o život šlo lidem v obou případech, a byť exploze parních strojů historiografie laskavě připomíná jen výjimečně, realita byla mnohem dramatičtější.

V případě programu Apollo se jednalo o státní počin, motivovaný také politicky a financovaný z peněz daňových poplatníků. Parní stroje a jiné novinky průmyslové revoluce ale vynalézali, vyráběli a používali soukromé osoby na vlastní riziko. I v případě novobaňského královského dolu riziko uplatnění nevyzkoušené novinky nesl osobně pachtýř, tedy soukromník, jehož motivaci formovala dobová vize rozvoje a vzestupu a rovněž étos usilovné práce (zdaleka nejen manuální) spolu s odvahou riskovat v zájmu pokroku.

Revoluce na papíře

Významné vynálezy, ze kterých „vyrostlo“ dlouhé 19. století, se odehrávaly i na papíře. Takovým bylo podvojné účetnictví, které umožnilo držet podnikání pod ekonomickou kontrolou – a mimo jiné ho také efektivně podporovat cizími finančními prostředky. Podvojné účetnictví je ve skutečnosti jedním z prvních a zásadních produktů jiné revoluce – revoluce vědecké. Mary Poovey ve své Historii moderního faktu studuje problémy vědomosti ve vědách o bohatství a společnosti: vysvětluje, jak [v dějinách] generování systematické znalosti z prostých popisů pozorovaných případů ovlivňovala správu států, obcí a obchodních subjektů, a jak se numerické zobrazování stalo exkluzivním nástrojem pro získávání užitečných informací. První British Manual on Double-Entry Bookkeeping byl vydán tiskem roku 1588, ekonomická statistika byla ve Velké Británii institucionalizována po roce 1830.

Unifikace času

Čísla na papíře v 19. století podporovala rozvoj a praktické uplatnění vynálezů strojové techniky v nejrůznějších ohledech. Tak například v roce 1852 je v Anglii zaveden jednotný čas, který je pod dohledem královského astronoma měřen a telegrafem distribuován do železničních i veřejných hodin. Už před tím se – vzhledem k potřebě bezpečnosti provozu na jednokolejných obousměrných tratích – na společném čase dohadovaly železniční společnosti, když jako první to byly společnosti Liverpoolské a manchesterské dráhy a Midlandské dráhy, k nimž se od roku 1848 přidává dalších osm železničních společností. Ve Spojených státech amerických je jednotný čas zaveden později, napřed se ovšem 12. 8. 1853 se mezi Providence a Worchesterem na Rhode Islandu čelně srazí dva vlaky, jedoucí každý podle svého, navíc nepřesně měřeného času. Nehoda si vyžádá 14 mrtvých a desítky zraněných.

Do třetiny 19. století se při cestování čas měřil v nejlepším případě na dny, častěji na týdny a měsíce. Se vznikem sítě železničních tratí vstupují do hry minuty: roku 1839 vychází první ze série Bradshawových železničních průvodců. Ediční řada přežije svého zakladatele o více než století – poslední průvodce vyjde roku 1963 – a zastíní četné další kulturní a filantropické aktivity anglického kartografa, tiskaře a vydavatele.

Námořní a záhy i železniční doprava ovšem překračují hranice států i kontinentů, třeba Pacifická železnice v Severní Americe prochází roku 1869 třemi dnešními časovými pásmy. Proces zavádění světového času trvá jen v Evropě a v Severní Americe od počátků železniční dopravy až do konce 19. století. Jednotný čas ve sjednoceném Německu zavádí von Moltke, vítěz nad Napoleonem III., roku 1891 ho pak v Rakousku-Uhersku následuje Robert Schramm – a obě země se spojují v jednom časovém prostoru, jehož čas o jednu hodinu předbíhá čas greenwichský. Ten byl mezinárodní dohodou stanoven jako „výchozí“ roku 1884a  současně byl jako univerzální stanoven den solární, začínající a končící půlnocí.

Roku 1865 je v Paříži založena Mezinárodní telegrafní unie (zpočátku paradoxně bez účasti královny moří Velké Británie) k udržování stálého telegrafního spojení pro státní, služební i soukromé účely. Přenos času z místa na místo, který bychom dnes označili jako „on-line“, umožnil měření zeměpisné délky s řádově vyšší přesností než doposud a přispěl tak zásadním způsobem k bezpečnosti námořní navigace.

Pivo jako faktor pokroku

Obyvatelé západní a částečně také střední Evropy zažívají během dlouhého 19. století vzestup životní úrovně díky pokrokům v technice, zemědělství, ve vědách a také v uspořádání společnosti. Stoupající životní úroveň – především ve městech – se mj. výrazně projevuje také ve spotřebě piva a jejím prostřednictvím v rozkvětu pivovarnictví. Výstavy rostou deseti- a víceprocentním tempem v meziročních srovnáních, mnohem rychleji než populace.  Mění se přitom společensko-ekonomické formy pivovarnictví, když středověký institut právovárního měšťanstva nahrazují různé formy soukromého podnikání a obchodní společnosti. Budovy pivovarů se stávají nepřehlédnutelnými v kontextu měst a pokud možno ještě větší je jejich význam ekonomický a sociální. Pivovary jsou významnými a váženými zaměstnavateli a hlásí se ke společenské odpovědnosti. Dobový tisk například věnuje velkou pozornost zavedení výroby desetistupňového (pouze desetistupňového!) piva ve Smíchovském pivovaru v Praze. Počin vrchního sládky Paspy je oslavován jako „příspěvek ku zdraví našeho dělnictva“.

Člověk dlouhého 19. století samozřejmě nejen pije pivo. V dětství povinně chodí do školy, především ve městech se lépe šatí a také se baví. Jarmareční boudy a vaudeville prosvětlí osvícenství, část lidového publika si postupně tříbí vkus, až je připravena na operu grande. Ve střední Evropě se německy mluvící autoři emancipují od italského vlivu. Do Čech a pro Čechy přináší operu na sklonku 18. století z Vídně Wolfgang Amadeus Mozart. Jeho opery uzavírají klasické období a uvádějí před diváka moderní svět, když předělem je v tomto ohledu především opera Don Giovanni. Její předlohou je Giacomo Casanova, historická osobnost nového druhu. V Donu Giovanni Mozart stvořil fenomén nové doby: po klasickém období má následovat moderní doba. Porovnáme-li ovšem dona Juana s Baumanovým zevlounem, tulákem, turistou a hráčem, zjistíme, že se jedná o osobnost veskrze postmoderní. Nejedná se ale o doklad Mozarovy geniality nebo jeho schopnosti přeskočit 150 let bezprecedentně rychlého vývoje moderní společnosti. Je to důkaz toho, že postmoderna a vůbec různá po-moderní hnutí a styly modernu nepřekonaly a nevytlačily, že to jsou jen tak či onak privativní módy modernity.

Touha po informacích

Evropané (a Severoameričané) dlouhého 19. století se také nebývale zajímají o znalosti. Jsou vydávány a ve velkých nákladech dychtivými čtenáři skupovány encyklopedie: Cyclopaedia Ephraima Chamberse 1728, francouzská Encyclopaedia Diderotova stotřicetipětičlenného kolektivu v letech 1751 až 1772, s dodatky v letech 1776 až 80, Britannica, zatím jen třísvazková, daleko skromnější než francouzská Encyklopedie, vychází v letech 1768 až 71. V Čechách vychází Ottův slovník naučný v letech 1888 až 1909. Světlo světa spatřují také zásadní slovníky anglického jazyka, „esperanta moderní doby“: fenomenální Dictionary of the English Language Samuela Johnsona poprvé v roce 1755, Merriam-Webster 1828.

Na encyklopedie a slovníky navážou od poloviny 19. století světové i národní průmyslové výstavy a na uměleckoprůmyslová muzea. To nepochybně souvisí s dostupností už celkem pohodlného cestování a s dalším růstem životní úrovně. (Nemylme se ale: z memoárů například významných umělců se mimoděk dozvídáme, že ještě v polovině 19. století hranici mezi chudobou a bohatstvím v Paříži vyznačoval hlad.)

Světové výstavy se koneckonců konají i dnes, ovšem ty v 19. století byly něčím jiným. Šlo o skutečné manifestace pokroku a víry v něj a současně také demonstrace jedinečných novinek z různých oblastí hospodářství. Jejich návštěvnost byla impozantní: Londýn 1851 – 6 miliónů návštěvníků, Paříž 1867 – 6,8 miliónu návštěvníků, Vídeň 1873 – 7,25 miliónu návštěvníků, Paříž 1889 – 28 miliónů návštěvníků, Paříž 1890 – 48 miliónů návštěvníků, …

Michal Šourek

Série: Architektura v moderní době

Související články