Parazit aneb skuteční lidé žijící ve sklepních bytech

Oscarový film Parazit, který natočil jihokorejský režisér Pong Čun-ho, líčí příběh chudé rodiny žijící v maličkém, polosklepním bytě, a bohaté rodiny obývající luxusní dům v Soulu. Ovšem zatímco tento film je fikce, ony sklepní byty fiktivní nejsou. Říká se jim „pandžiha“ a v jihokorejské metropoli v nich žijí tisíce lidí. Prozkoumat je se vydala redaktorka z korejské pobočky BBC, aby zjistila, jaký je život napůl pod zemí.

Do pandžihy O Ki-čchola se nedostane prakticky žádné sluneční světlo. Je ho tu tak málo, že tu nepřežila ani jeho malá, sukulentní rostlina v květináči. Lidé mu mohou okny nahlížet dovnitř. Před jeho bytem příležitostně kouří omladina nebo plive na zem. V létě bojuje s nesnesitelnou vlhkostí a rychle rostoucí plísní.

V maličké koupelně, vyvýšené půl metru nad podlahou, není umyvadlo. Strop koupelny je tak nízký, že O musí stát s rozkročenýma nohama, aby se neuhodil do hlavy. „Když jsem se sem nastěhoval, měl jsem v jednom kuse otlučené holeně, jak jsem narážel do toho schodu, a poškrábané ruce od betonových zdí, když jsem se chtěl protáhnout,“ říká jednatřicetiletý O, který pracuje v logistické firmě. Ale teď už si prý zvykl.

Není bydlení jako bydlení

Parazit, který opanoval letošní Oscary, líčí příběh rodiny, která má všechno, a rodiny, která nemá skoro nic. Extrémní nepoměr mezi oběma rodinami – movitými Pakovými a chudými Kimovými – je vyjádřen prostřednictvím jejich domů. Na jedné straně světlá, prostorná vila na kopci nad Soulem, a na druhé straně ponurý polosklep.

Ve skutečném Soulu jsou pandžihy místem, kde žijí tisíce mladých lidí, kteří tvrdě pracují a sní o lepší budoucnosti. Pandžihy ale nejsou jen hříčkou soulské architektury; jsou také důsledkem korejské historie. Kořeny těchto maličkých prostor sahají desítky let do minulosti ke konfliktu mezi Severní a Jižní Koreou.

V roce 1968 proklouzlo do Soulu severokorejské komando s cílem zavraždit jihokorejského prezidenta Pak Čong-hia. Jejich pokus by zmařen, ale napětí mezi oběma korejskými státy se vyostřilo. Ve stejném roce KLDR napadla a zajala špionážní loď amerického vojenského námořnictva USS Pueblo. Ozbrojení severokorejští agenti infiltrovali Jižní Koreu a provedli řadu teroristických akcí.

V obavě z eskalace konfliktu v roce 1970 jihokorejská vláda aktualizovala stavební zákon a přidala do něj požadavek, aby všechny nově postavené nízké obytné budovy měly sklepy sloužící jako bunkry pro případ nouze.

V nouzi je i pandžiha dobrá

Pronajímat pandžihy bylo původně nezákonné. Ale během bytové krize v 80. letech 20. století, kdy bylo v hlavním městě málo bytových prostor, byla vláda nucena legalizovat využívání těchto podzemních prostor k bydlení.

V roce 2018 OSN uvedla, že navzdory tomu, že je jihokorejská ekonomika na 11. místě na světě, chybějící dostupné bydlení je zásadní problémem, především pro mladé lidi a chudší obyvatele.

Posledních deset let vychází pro osoby mladší 35 let průměrně nájem v běžném bytě na zhruba polovinu jejich příjmů. V době rychle stoupajících cen nájemného se tak polosklepní byty staly přijatelným řešením. Zatímco někteří jejich obyvatelé bojují se společenským stigmatem „těch, kdo žijí ve sklepě“, jiní jsou spokojení.

„Já se svým bytem nemám nejmenší problém,“ říká O. „Vybral jsem si tohle místo, abych ušetřil peníze – a skutečně tím hodně šetřím. Ale všiml jsem si, že lidé mají tendenci mě litovat. V Koreji si lidi myslí, že je důležité mít pěkné auto nebo dům. A pandžiha pro ně znamená bídu,“ dodal.

ČTK