zpět
15. 1. 2018

Nestaví se! Proč vlastně?

Nestaví se! Nejdříve se to přičítalo hypoteční krizi, ale ta je už pár let pryč – a stále se nestaví. Nestaví se tak zřetelně, že to přestává zpochybňovat i politická reprezentace Prahy. „Můžete si za to sami – je to důsledek toho, jak jste volili v roce 2010!“ – distancuje se současná pražská primátorka od všeobecné neschopnosti či spíše neochoty obecních zastupitelstev překonávat negativní postoj svých voličů k výstavbě. Přitom podstatně víc by se mohlo – a možná mělo – stavět téměř po celé ČR, tedy nejen v Praze.

Ten, komu si obecní zastupitel netroufne v rámci projednávání stavebně-rozvojových záměrů oponovat, je beneficient českého modelu sociálního smíru. Bydlí zpravidla v bytě, který by ze svého příjmu nebyl schopen zaplatit. Získal ho totiž v rámci privatizace „erárních“ bytů za zlomek tržní i reprodukční hodnoty, nebo jen taktak splácí hypotéku „na doživotí“, která radikálně omezuje jeho sociální mobilitu. Jeho rozhodujícím sociálním kapitálem je postavení „starousedlíka“, ať už vydržené ještě z doby socialistického podniku bytového hospodářství, nebo nabyté nastěhování se do vytouženého bytu v „nové lokalitě“. Jako ohrožení vnímá jakoukoliv změnu „svého“ prostředí.  (Analýzu české společnosti sociálního smíru po čtvrtstoletí budování kapitalismu v širších společensko-ekonomických souvislostech nabízí David Klimeš v knize Jak probudit Česko – pro ty, kteří se nespokojí s mou zkratkou.)

Mantra ekologická …

Útokem na „práva toho, kdo tu byl dřív“, je zjevně jakýkoliv stavební rozvoj v jeho lokalitě (a nepřímo i rozvoj tzv. vystavěného prostředí vůbec). Starousedlík proti němu s chutí uplatní svůj sociální kapitál. Někdy bezprostředně, jindy si pomůže zaklínadlem ochrany přírody, zase jindy ochranou stavebního odkazu minulosti.

Argumenty environmentální a kulturní udržitelnosti uplatňované proti stavebně-rozvojovým záměrům jsou ovšem častěji hlvně účelové než opodstatněné. Jinak by sotva mohl spolek pro ochranu přírody a zachování biodiverzity navrhovat, aby záměr zahuštění zástavby socialistického sídliště v lokalitě jedinečně saturované inženýrskou infrastrukturou byl „přemístěn někam za Prahu, do polí, kde nebude nikomu vadit“. (Cituji z průběhu veřejného projednání jednoho stavebního záměru. „Nikomu“ zřejmě znamená „nikomu z nás, co bydlíme tady“.)

… a historická

Instituce ochrany architektonického dědictví zase neváhají prosazovat zachování a konzervaci staveb, proti jejichž vzniku před nedávnem samy protestovaly. Paradigmatem tzv. památkové péče v Česku je dnes apriorní protežování čehokoliv existujícího na úkor čehokoliv, co má teprve vzniknout. Čerstvou ukázkou takového přístupu je případ Transgas – aktivisté i instituce neváhají hájit další existenci budov, proti jejichž výstavbě by před půlstoletím s nemenší intenzitou nepochybně protestovali, kdyby jim to ovšem socialistický režim umožnil. (Toto konstatování není hodnocením kvality ani prospěšnost tohoto přístupu.)

Nestaví se tedy z důvodů, které jsou častěji subjektivní, spočívající na straně „těch, co už tady jsou“, než objektivní. Zásadním cílem je zabránit příchodu čehokoli nového – nových sousedů, nových staveb, nové architektury. V zájmu obrany proti všem novotám jsou starousedlíci ochotni obětovat i novou městskou vybavenost, jakkoliv ji postrádají. Takové argumenty či důvody zpravidla nemají oporu v českém právním řádu, procedury správních řízení jim přesto dávají velkou faktickou účinnost a dlouhodobou životnost.

Škodlivá výstavba?

Přenesme se nyní přes případnou polemiku o platnosti uvedených tvrzení. Snad ještě podstatnější je totiž otázka doposud nepoložená: proč? Proč lidé a priori podezírají novou výstavbu z neblahých důsledků? Proč se na ni nedokážou těšit stejně jako třeba na nové modely aut nebo mobilních telefonů – nebo na to, co je čeká na sociálních sítích? O latentní i akutní škodlivosti jen namátkou uvedených motorových vozidel nebo informačních a komunikačních technologií přitom není o nic méně pochyb než o škodlivosti stavebního rozvoje, potažmo architektury. A pohled do minulosti celkem nedávné opravňuje položit otázku ještě jinak a výmluvněji: proč už se lidé jako dříve netěší na nové budovy a novou architekturu? Na tuto a další otázky, spojené se současným stavem výstavby u nás, se pokusíme odpovědět na stránkách Stavebního fóra.

Důvod je zřejmý: na tom, že intenzita nejen výstavby je u nás nedostatečná, panuje téměř všeobecná shoda, slabá je ovšem i diskuse o příčinách a souvislostech tohoto stavu. Stavební fórum se pokusí takovou diskusi podnítit a věří, že jeho čtenáři to uvítají. Ode dneška jim SF co týden bude předkládat odborné, až dosud vesměs okrajové nebo vůbec nediskutované názory, související s problematikou nemovitostního rozvoje. Pro leckoho možná překvapivě se řada z nich bude vztahovat k současné architektuře – k řemeslu architektů v moderní době. Ambicí SF je vyvarovat se obvyklého akademického pojetí tohoto tématu a ukázat, že architektura má velký potenciál být významným společensko-ekonomickým fenoménem. Současně chceme přilákat do diskuse na portálu i při setkáních Stavebního fóra další odborníky.

Michal Šourek

 

Série: Architektura v moderní době

Související články