zpět
7. 6. 2018

HOT, NEBO COOL? (Architektura v moderní době XXII)

Exkursí k Heideggerově ontologii a fenomenologii a k Hölderlinově poezii jsme absolvovali okruh od participativních aspektů architektury a veřejného prostoru, od rezonance a komunikace společensko-kulturních hodnot a od jejích sdílení zpět k nim samým. Nebyla to cesta jednoduchá, pro řadu z nás možná málo záživná – ale určitě nebyla zbytečná. Rozhodující roli komunikativního aspektu architektury, zásadní význam sdílení této komunikace ve společenském kontextu a roli fyzického, urbánního veřejného prostoru jako platformy komunikace, o kterou se nám jedná, nyní už můžeme považovat za nepochybné. S tímto zjištěním můžeme postoupit k nahlížení komunikace, sdílení a veřejného prostoru v kontextu médií.

Člověk (západního, tak zvaného vyspělého) světa současnosti disponuje jsoucnem tehdy, když je dokáže spočítat – tedy když se v duchu Descartovy metafyziky pravda proměňuje v jistotu představování. Obdobně se moderní architektura vzdaluje bytí člověka. Stává se z ní res extensa, potažmo jsoucno výskytové, a metafyzická, poetická východiska jejího vzniku i působení se vytrácejí – nebo je nedokážeme pochopit a přijmout. Dalibor Veselý demonstruje, jak „matematická“ – instrumentální produktivita vytlačuje tvořivost.

Mizející poetika

Poetickou, metafyzicky založenou tvořivost rozpoznáváme a oceňujeme v dílech, které nám zanechaly velké slohy minulosti. A nedivíme se, když na úkor architektury život člověka stále více ovlivňuje spotřební zboží, především takové, které využívá elektronické informační a komunikační technologie. Jedno i druhé začíná hrát dílčí i stále komplexnější role, mnohdy na první pohled podobné těm, které do nedávna bývaly doménou architektury – a architektura je tak ze svých rolí vytlačována. Marshall McLuhan vysvětluje, že v takovém světě bydlení jako přístřeší je (především) extenzí kontrolních mechanizmů člověka, kolektivní kůží či oděvem. Další extenzí tělesných orgánů člověka jsou města, která dokážou uspokojovat potřeby velkých skupin populace. Architektura je v takovém světě přítomna především jako architektura výpočetních, informačních nebo komunikačních algoritmů.

McLuhanovy předpovědi formují obraz pokračování této proměny. Ukazují svět, ve kterém bydlení jakožto extenze mechanismů ovládání tělesné teploty zastarává. Jsou to předpovědi padesát let staré, ale naplňují se – současnost proměnu architektury v estetický zážitek jenom potvrzuje. V životním prostředí, konstituovaném elektronickými technologiemi a informacemi, se architektura stává obsahem nového informačního prostředí, technologií, která je automaticky povyšována  na uměleckou formu.

Město = extenze tělesných orgánů a kontrolních mechanismů člověka

Sdělení = médium

McLuhan ukazuje, že médiem je prakticky vše, co rámuje náš život architekturu nevyjímaje a sdělením je přitom médium samo. Forma média se vkládá do jakékoliv zprávy, kterou přenáší nebo zprostředkuje, a vytváří symbiotický vztah, kterým médium ovlivňuje způsob vnímání zprávy. Médiem je například mechanizace, kterou se tolik zabýval Siegfried Giedion. Jejím sdělením je „technika fragmentace“, která mění vztahy ve společnosti na „částečné, centralizované a povrchní“ a procesy, výrobní stejně jako tvůrčí, mění na sekvence úkonů, mezi nimiž nejsou zřejmé vztahy příčinnosti. Elektřina svou rychlostí přinesla simultánnost a ukončila tak řetězení a sekvenování, zavedené mechanizací. Pozornost, zaměřená na specializovaný segment, byla díky elektřině nahrazena okamžitým smyslovým povědomím o celku: zobrazování v jedné konkrétní perspektivě tak například v malířství nahradil kubismus. V architektuře se jednota formy a funkce (na rozdíl od velkých slohů minulých epoch) stala automatickým imperativem. Aspekt okamžité účinnosti elektřiny se v architektuře uplatnil jako požadavek zřetelné srozumitelnosti integrální představy o prostorové a funkční struktuře na jedné straně a formovém uspořádání na straně druhé.

Architektura musí být sdílená

McLuhan nabídl charakteristiku toho či onoho konkrétního média jako (spíše) „hot“ nebo (spíše) „cool“. „Horká“ média vykazují vysokou úroveň definice a často je přijímáme přednostně jedním ze smyslů. Takovým médiem je například rozhlas, přednáška, fotografie, ale i film. V McLuhanově době (v padesátých a šedesátých letech 20. století) byla televize díky špatnému rozlišení ještě (spíše) „chladným“ médiem. Vyžadovala totiž vyšší míru participace, než biograf. Televizní divák musel vynaložit nemalé úsilí, aby si domyslel detaily, které mu nízká kvalita obrazu nedokázala předložit – podobně, jako je na rozdíl od „horké“ fotografie nenabízí kresba karikatury.

Míra participace příjemce sdělení je jiným kritériem rozlišení médií na horká a chladná. Ta první ji nevyžadují a ani pro ni vzhledem k vysoké míře definovanosti sdělení neponechávají prostor. Ta druhá, tedy chladná média se bez spolupráce příjemce neobejdou. Vzpomeňme na Heideggerův rozklad Hölderlinovy poezie: „chladnost“ básně jako umělecké formy je zřejmá. Pokud báseň přestává být participativní, pokud nemůže být sdílena, není to už báseň, ale kodifikovaná instrukce. Stejně tak architektura, má-li být architekturou, musí poskytovat prostor pro participaci uživatelů – od těch, kteří v ní bydlí (doslova) až po ty, kteří architekturu užívají jako (konstitutivní) součást veřejného prostoru. Bydlení je člověk schopen jenom tenkrát, když již vybudoval, buduje a setrvává v předsevzetí budovat jinak – vysvětluje Martin Heidegger. Architektura, má-li být „bydlením“ v původním slova smyslu, musí být sdílená, musí nabízet prostor pro participaci. Měla by tedy být cool! Je taková naše současná architektura?

Je tato architektura „hot“, nebo „cool“? Vybízí k participaci, nebo pro ni alespoň nechává prostor? Je sdílená?

Michal Šourek

Série: Architektura v moderní době

Související články