zpět
18. 12. 2017

Glosa Tomáše Běhounka: dluhy se mají platit!

Dnešní realitní trh nedostatkem investic netrpí. Naopak – zase se nakupuje jako o život a s trochu větším rizikem než v letech recese. Kvůli převisu poptávky platí, že vyhrává ten, kdo se rozhoduje rychleji. Požadavek na due diligence pak v takových poměrech vypadá jako zbytečná obstrukce, při které se leda zjistí, co se zrovna vědět nepotřebuje. Toť současný trh.

Z perspektivy takových transakcí se pak zdá, že všichni mají hodně peněz a jen potřebují najít něco, za co je utratí. Přestože ceny letí vzhůru, nakupujeme. A nejlépe na dluh.

Jak si ale stojíme s plněním svých závazků, když dojde na jejich splatnost? Tady situace vypadá už trochu jinak. Hospodářské noviny nedávno uvedly, že společnosti u nás sice běžně akceptují extrémně dlouhé doby splatnosti, ale přesto se 85 % subjektů v letošním roce s úhradou svých závazků dostalo do prodlení. Opožděné platby se nás už stávají standardem – a v Evropě patříme do jednoho pytle s Irskem, Itálií, Portugalskem a Řeckem, tedy mezi země s nejhorší platební morálkou.

Co dělat?

Pokud jde o fyzické osoby, tam je situace ještě tristnější. Závazek po lhůtě splatnosti, zapsaný v registru fyzických osob Solus, mělo ke konci letošního června 7,4 % dospělých občanů České republiky s celkovými závazky po splatnosti ve výši 50 miliard korun, což zahrnuje i 680 tisíc běžících exekucí. Tak to zase vypadá s placením dluhů.

Problém se už stal palčivým pro celou společnost. Zaznamenaly to i politické strany – a vytěžily z toho předvolební téma! Výsledkem byla snaha vytáhnout co nejlepší trumf, jak občana oddlužit: vykoupit dluhy věřitelů státem za pakatel a stát by je pak vymáhal; omezit exekutory, aby nebyli na dlužníky příliš zlí a nedostávali za svoji práci „tolik“; nebo prostě dluhy odpustit. Všechny tyto a další nápady v zásadě směřovaly proti věřitelům. Komu to ale prospěje?

Normální je dlužit, …

Hospodářské vztahy současné společnosti jsou nastaveny na dluhy. Normální je si půjčovat a dlužit. Na dluh si koupíte nejen nemovitost (což bylo vždy obvyklé), ale i dovolenou, vánoční dárky nebo třeba housku. Má však každý schopnost správně se rozhodnout, jestli si půjčit, nebo ne? A pokud si půjčí, ví, jaká má práva a povinnosti?

Pro přežití není nutné umět vyjmenovat světadíly, rozpoznat prvoka nebo vědět, kdy se narodil Jan Žižka. Pro přežití v dnešní společnosti je nutné vědět, kdy si nemohu půjčit, jaký úrok je lichvářský a jak nepříznivé situaci předejít. Role učitele by se měl zhostit, vedle soukromých nebo neziskových institucí, především stát. A proč se státu vyplatí investovat do šíření a posilování finanční gramotnosti?

 … ale i platit!

Jako ilustrativní příklad mohu uvést něco z naší praxe. Zastupujeme věřitele při vymáhání pohledávky. Trvalý odpor dlužníka nás přivedl do řízení o soudním prodeji zástavy a odvolání v té věci, do exekučního řízení a odvolacímu řízení proti každému úkonu exekutora, dvou insolvenčních návrhů zahájených bezdomovcem coby nastrčeným věřitelem a ještě do nesmyslného řízení o neplatnosti exekuce. Celkem v tomto procesu už bylo vedeno šest soudních sporů, jedna exekuce a dvě insolvenční řízení, v nichž byly vydány přes dvě desítky rozhodnutí. To vše pro vymožení jedné pohledávky předem uznané dlužníkem, který nicméně nezaplatil dobrovolně nic. Nejvíc na tom ztrácí stát na nákladech všech řízení.

Pokud budeme investovat do zlepšení naší finanční gramotnosti, nebudeme muset vymýšlet drahá a neefektivní řešení dlužnických problémů, zdravá část úvěrového trhu zůstane funkční a stát ušetří nejvíce ze všech zaangažovaných. Normální by mělo být platit své dluhy a ministr spravedlnosti by neměl hledat řešení pro opak.

Autor je partnerem advokátní kanceláře bnt attorneys-at-law a členem řídícího výboru skupiny bnt international.

Tomáš Běhounek

Série: Glosář

Související články