zpět
29. 3. 2018

CO SE DNES NAVRHUJE A STAVÍ (Architektura v moderní době XII.)

Zatím jsme zjistili, že současná architektura nemá na růžích ustláno a že si za to může sama. Takové hodnocení a současně odsudek nepopírá čestné výjimky soudobých architektur, které obohacují život svých obyvatel a návštěvníků a jsou „aktivně přítomné“ ve veřejném prostoru fyzickém i virtuálním. Předchozí ovšem platí především pro situaci u nás, v okolních zemích a vůbec v Evropě je současné postavení architektury zřetelně lepší, ale ani tam architektura nemá to postavení a společenskou podporu, co mívala. Přesah ve smyslu zobecnění je tedy snad na místě. Není divu, že současná stavební aktivita zaostává za „slavnou érou“ architektonické moderny a internacionálního stylu: kdo by toužil po architektuře nemastné-neslané, která přináší sotva co nového, co by tu už tak nebo tak nebylo, a vyčerpává se v estetické exhibici?

Rezidenční výstavba je dnes stejně jako ve slavné éře meziválečné architektonické moderny nejviditelnější oblastí uplatnění praktické architektury. Z hlediska objemu produkce je (nebo by měla být vzhledem k potřebě a poptávce) největším stavebním odvětvím s podílem až 40 % a setkává se s ní celá společnost, všechny její vrstvy. Některé z příkladů meziválečné architektonické nabídky pro tuto „cílovou skupinu“ už byly připomenuty: sídliště Werkbundu úspěšně oslovovala nižší a (spíše) střední vrstvy, projekty Rudé Vídně a Das neue Frankfurt saturovaly potřebné, tedy především dělnické domácnosti.A  Villa Savoye  v Poissy u Paříže nebo vila Milady a Františka Müllerových v pražských Střešovicích zase reprezentují to, co se dnes označuje za luxusní segment bydlení.

Přetrvávající kvalita

V obdobné kvalitě architektonického návrhu i materiálního a uživatelského standardu vznikly v meziválečném období stovky sídel, která si jejich stavebníci – významné osobnosti hospodářského, kulturního a společenského života – dychtivě pořizovali, aby získali novou kvalitu bydlení, soukromého života i reprezentace. Šlo přitom o kvality, které budoucí uživatelé sami neuměli zadat, ale nadšeně je přijímali, když jim je architekti (často prostřednictvím stavebních podnikatelů, developerů) nabídli. Přitom nové, bezprecedentní kvality dispozičně-prostorového řešení individuálních sídel i bytů nabízely i projekty určené méně zámožným uživatelům. Ceny rodinných domů v barrandovském projektu stavitele Václava M. Havla a architekta Maxe Urbana začínaly na 50 000 Kč – o málo výš, než kolik stál jen vzácný mramor, použitý na obklady ve vile manželů Müllerových. Přesto takové „levné“ projekty nabízely prostorové kvality bydlení, kterým dosavadní tradiční rodinný dům nemohl konkurovat. Základním motivem projektů Rudé Vídně nebo Das Neue Frankfurt  byly nouze a otřesné hygienické podmínky v tehdy dostupných bytech, domy a byty těchto projektů však byly přesto vybudovány tak, že představují bydlení atraktivní i pro dnešní uživatele z různých sektorů střední třídy. Bezmála sto let po tom, co byly navrženy, dokáží vyhovět současnému životnímu stylu bez přestaveb a zásadních dispozičních úprav – na rozdíl od jen o málo starších tradičních „dělnických“ činžovních domů.

Marketingová architektura

Dnešní produkce bytů a domů žádné inovace nenabízí. Marketing zná schémata i konkrétní řešení, která se osvědčila na trhu – a žádná jiná developerům nedoporučuje. Úloha architektů tak spočívá v optimálním poskládání jednotlivých produktů (tedy dispozičních řešení) vycizelovaných obchodními odděleními developerů na pozemek, který je k dispozici – v půdorysu i na výšku. K tomu se přidají fasády. V případě úsporných ekonomických projektů levné a neutrální, aby nevyvolávaly žádné reakce, v případě projektů, mířících na mohovitější klientelu, se v poslední době od architekta očekává „něco, co zaujme – a může to i něco stát“. Zákazníka, který platí čtyřnásobek průměrného měsíčního platu za jeden metr čtvereční podlahové plochy svého bytu, je opravdu třeba zaujmout. Někteří developeři dokonce požadují „show“ a odvažují se v zájmu propagace svého produktu provokovat, vše se ale odehrává pouze ve vizuální rovině – v rovině fasády, která „tu ještě nebyla“ a o kterou se dokoncemohou opírat obří figury populárního výtvarníka. Za touto slupkou jsou ale zase naskládána stará známá banální „jedna ká ká“ a „dva ká ká“. Inspirace k takovým přístupům si naši developeři vozí ze zahraničí, ze zemí, které zásobují mezinárodní periodika o architektuře mnohem častěji než Česko. Potvrzuje se, že architektura hledá cestu v celé Evropě, ne-li celosvětově – a slepé cesty zatím prošlapává častěji než ty, které někam vedou. Současná situace je a není podobná té, o které psal v polovině 19. století Gottfired Semper. Postrádáme (už zase) světodějnou ideu, provázenou silou a sebevědomím, jen oblékat se zatím do starého se nám nechce, a ve snaze zaujmout vynalézavostí nestydíme se „navléct na sebe kdejaký hábit“.

Experimenty jen vizuální

Vizuální efekt se dnes dostává do popředí zájmu a stává se hlavním polem „inovace“. Objevují se případy, kdy developer vytvoří strukturu produktu, tedy skladbu bytů, jejich dispozice a zastavovací plán pozemku, ve spolupráci s osvědčeným architektem, aby se následně pokusil vytvořit lepší obraz projektu s pomocí dalších architektů, motivovaných soutěží. Tady se nabízí paralela s Toynbeeho industriální soutěží, je ale otázkou, do jaké míry se jí taková soutěž obrazů podobá. Osvědčený architekt ví jednak, jaký produkt developer chce a umí ho nakreslit, jednak umí „své“ projekty prosadit v komunikaci s „povolujícími autoritami“. To jsou procesy, které nastavují rozhodující parametry developerova produktu, a ty si developer netroufne svěřit někomu nevyzkoušenému – tedy ani (Toynbeeho volné) soutěži. Make-up projektu, který podpoří jeho obraz a prodej produktu, ovšem do těchto osvědčených schémat nezapadá, doposud v nich totiž neměl své místo.  Parametry produktu, rozhodující pro ekonomický efekt jeho prodeje, už byly nastaveny; make-up, který v soutěži navrhnou architekti doposud méně osvědčení, může podpořit úspěch projektu (to je přeci podstata make-upu). Riziko, že ho zkazí, je zanedbatelné, v nejhorším případě se make-up „setře“ a fasády opět nakreslí osvědčený architekt.

V případě administrativních budov je situace velmi podobná, přičemž tady se na osvědčených konceptech lpí pokud možno ještě více. „Je zde“ jedno dispozičně-provozní schéma, které bylo vyzkoušeno objektivně (poměrem hrubé podlažní a čisté, uživatelsky efektivní plochy) i subjektivně prostřednictvím trhu, a každé jiné je horší – tady není prostor pro jakékoli experimenty! Obdobně je tomu i v ostatních typologických segmentech. Výjimky, tedy architektonická řešení ne-osvědčená a nikoli stokrát opakovaná, jsou sporadické. Vyskytují se hlavně v segmentu veřejných budov, tedy v architekturách, které vzešly z architektonických soutěží pro veřejného zadavatele. Tyto soutěže, připomeňme si, ale zase mají pramálo společného s toynbeeovskou industriální  soutěží. „Objektivní“ systém zadávání veřejných zakázek selhává ve vztahu ke komplexním komoditám bez ohledu na váhu cenového ukazatele při rozhodování. Selhává tím častěji a tím víc, čím více parametrů „komodita“ vykazuje. Průvodním jevem i dokladem jsou veřejné soutěže napadnuté, zpochybněné a zrušené kvůli námitkám neúspěšných účastníků. Takové případy jsou pravidlem spíše než výjimkou. Pokud některé podstatné aspekty předmětu soutěže postrádají kvantitativní vyjádření nebo jsou dokonce otázkou emocí, výběr jde často cestou nejmenšího odporu, takže zvítězí produkt nevýrazný, „nemastný-neslaný“. Veřejný zadavatel se nechová tržně ani odpovědně. Partikulární úprava veřejných architektonických soutěží s institutem povinné většiny nezávislých, tedy z podstaty věci vzhledem k zadavateli (často obci nebo z veřejného rozpočtu financované instituci) neodpovědných porotců, to jen podtrhuje. Z takové soutěže vzejde skutečně inovativní, nové přínosné trendy zakládající řešení jen výjimečně. Pokus a omyl sice jsou a nejspíš zůstanou průvodním jevem všech inovací (připomeňme si, že omylům se nevyhnula ani vzorová Werkbund sídliště, architektury, pořizované dnes veřejnými zadavateli, jsou však lehkovážnými experimenty a zdrojem zklamání příliš často. Nic na tom nemění ani skutečnost, že takové zklamání je zpravidla skrýváno a bagatelizováno z pochopitelných důvodů.

Kuriozita není inovace

Druhou oblastí výskytu ne-opakovaných, ne-šablonovitých řešení jsou dnes individuální sídla – a to rodinné domy, chaty a přístřešky spíše než vily. Mezi „top architecture stories“ na stránkách profesních periodik dnes převažují kuriozity: třípodlažní dům na zastavěné ploše 20 čtverečních metrů, sedmimetrová konzola přístřešku vrátnice vilové „gated community“ v kalifornské poušti, novostavba rodinného domu na samotě uprostřed luk nabízející sotva uživatelský komfort běžného bytu, rozhledna ve tvaru kaktusu, dům se šikmou podlahu, který vypadá jako růžový bonbon žužu a který se jeho kdysi pyšný stavebník dnes marně pokouší komukoliv prodat …

Inovativní případ architektury individuálního sídla dokáže založit trend a iniciovat poptávku po novém pouze tehdy, když je rozsah inovace výrazný a její povaha zřetelná a srozumitelná pro společensky významnou cílovou skupinu – jako v případě Villy Savoye nebo vily manželů Müllerových. Kuriozity, často založené na představě alternativního způsobu života, takovou schopnost mít nemohou už z podstaty, nehledě na vysoké procento experimentů, které ukázaly leda to, kudy cesta nevede. A rodinné domy, odpovídající životnímu stylu většiny potenciálních stavebníků, jsou dnes k vidění jen v nabídce výrobců typových staveb a developerů- přitom se ti i oni striktně řídí už zmíněnými pokyny marketingových rutinérů. O toynbeeovskou soutěž se nejedná ani v jednom z případů. Většina stavebníků „reprezentuje trh“ jen jednou za život, jejich zkušenost, ať pozitivní nebo negativní, se přenáší dál jen omezeně. Omezené je i fungování trhu ve smyslu eliminace neúspěšných pokusů, preferování těch úspěšných a odměňování a podpory jejich autorů.

Kdo neriskuje, nevyhraje!

Riskuji, že vzbudím nevoli developerů. Předchozímu textu by při méně pozorném čtení bylo možné rozumět i tak, že za nevalnou architektonickou úroveň současné výstavby a za současnou vybledlou pověst a degradované postavení architektury mohou developeři, že na vině je jejich neschopnost objevovat inovativní řešení, nabízet trhu nové produkty a přitom riskovat. Ale to si opravdu nemyslím. Riziko je součástí developerské profese – zeptejte se v kterékoliv bance, kteréhokoliv realitního investora. A schopnost poznat inovativní řešení, nadchnout se pro ně a na vlastní riziko je nabídnout trhu je rozhodujícím faktorem úspěchu v Toynbeeho developerské soutěži. Kdo neinovuje, nesplete se – ale určitě také nevyhraje. Domnívám se naopak, že „na tahu“ je architektura! Jsou to právě architekti, kdo by měl „už zase“ překonat nedostatek vynalézavosti a uplatnit novou … ideu, provázenou silou a sebevědomím. Znovu – a podruhé od té doby, co je k tomu v polovině 19. století vyzval Gottfried Semper.

Architektonická moderna a internacionální styl ukázaly, že nepůjde jen o novou formu, po které volal Semper, ale také – možná především – o vytváření platformy, snad i součásti nového životního stylu, o kterých psal o necelé století později Siegfried Giedion. Projekty, které takovou roli sehrály mezi dvěma světovými válkami, v tomto ohledu nabízejí inspiraci a snad i návod.

Obr. 1 – Casa Malaparte: virtuální veřejný prostor bez problémů proniká i do nepřístupné zátoky na odlehlém ostrově; rozhodující jsou společenské a kulturní aspekty architektury

Obr. 2 – Vila Milady a Františka Müllerových: elitní stavebník angažoval elitního architekta, aby vybudováním soukromého sídla obohatili veřejný prostor

Michal Šourek

 

 

Série: Architektura v moderní době

Související články