Veřejný prostor a udržitelný rozvoj
Udržitelný rozvoj se stal mantrou politiků a energetiků. K nim se připojili i architekti spoluprací při kreslení radostné budoucnosti v podobě pasivních či „nearly zero energy“ domů. Veřejnosti se přitom slibuje: „Pokud budete třídit odpad, zateplíte si dům a na střechu dáte solární kolektor, budete se mít dobře vy i vaše děti!“ Naproti tomu známý architekt Michel Rojkind nabádá:„Nestarejme se jen o to, kolik elektrické energie budova ušetří: starejme se také o to, jakou mentální energii předá svému okolí a lidem, kteří s ní přicházejí do styku“.
Je proto dobré, že development znovu objevuje veřejný prostor – jeho význam však zůstane nedoceněný, dokud mu nebude přiznána důstojná role v kontextu udržitelného rozvoje. Veřejný prostor totiž není jen platformou pro získávání voličských preferencí nebo arénou architektonické exhibice. Je to struktura nesoucí hodnoty, které by měla společnost ve vlastním zájmu chránit ne méně než třeba přírodu nebo energetické zdroje. Tyto hodnoty odpovídají základním potřebám člověka, které jsou jednak fyzické, materiální, jednak kulturní v civilizačním slova smyslu a konečně sociální; jsou to ony, které formují v měřítku měst i krajiny vývoj prostředí, vytvářeného stavební nebo jinou obdobnou činností člověka. Podotkněme ještě, že pojem „kultura“ v předchozí větě agreguje souhrn znalostí, sdílených zkušeností a intelektuálních výdobytků společnosti, její hodnotové žebříčky i vzorce chování. Z praktického hlediska je tak součástí kultury v tomto smyslu například politika a náboženství, ekonomické zvyklosti i finanční nástroje – od úroku přes monetární mechanismy a pojistné produkty až po způsoby sociálního zabezpečení a filosofii tvorby státních rozpočtů.
Forma a funkce veřejného prostoru
Historické i současné veřejné prostory ukazují vztah mezi jejich formou a funkcemi na jedné straně a různými polohami života společnosti na straně druhé. Tak například Alfarezidence na pražském Vackově, Zåhrada v Lysé nad Labem, Nová Klamovka v Praze na Smíchově a možná i Central Park na Žižkově jsou příklady „nového sousedství“. Jeho východiskem je vztah sociálních a kulturně-civilizačních hodnot prostředí, které tak či onak uspokojují odpovídající potřeby lidí. Zjednodušeně je možné říct, že nové sousedství je o „společenském životě všedního dne“ na rozdíl od „cohousingu“, který je i o společném životě – což vyvolává v kontextu socialistické zkušenosti značnou averzi. Nové sousedství je pokusem využít a aktivovat kulturně-civilizační hodnoty architektury především poloveřejného prostoru. Úkolem architekta „v žoldu soukromého investora“, tedy developera, pak je vytvořit hierarchickou soustavu prostorů od veřejných přes různá „polo-„ až po soukromé tak, aby vzniklo prostředí, které bude atraktivní pro návštěvníky, aby „žilo“ – a zároveň bylo bezpečné i „útulné“ pro domácí.
Udržitelnost v Africkém rohu
Události uplynulého léta ve světové ekonomice, v Africkém rohu i v ulicích britských i severočeských měst s překvapivou naléhavostí demonstrují, jaký vliv má kulturně-civilizační základna na materiální stránky života lidí. Obyvatelům bohatého globálního severu „najednou“ hrozí, že by mohli přijít o svoje úspory i penzi, protože fondy, které se o jejich peníze měly starat, je půjčily nějakým státům. Možná Řecku, možná Portugalsku, nebo Španělsku … ale ono je celkem jedno, kterému státu: zadlužené a bez reálné perspektivy splacení dluhů jsou skoro všechny.
V Somálsku a Etiopii zase dvanáct miliónů lidí v důsledku sucha bojuje o holý život. To sucho ale není důsledkem nějakého člověkem způsobeného poškození životního prostředí – sucha v Africe byla a budou a s nimi i hladomory. Příčinou tragické dimenze toho současného je nerovný vývoj materiálních, sociálních a kulturně-civilizačních aspektů života domorodců v uplynulých staletích. Klást aktuální situaci za vinu přírodě by bylo iracionální, neexistuje ani reálné poškození tamního životního prostředí, které by bylo možné označit za příčinu tohoto fatálního ohrožení populace v této části světa. Připomeňme ale enormní tempo růstu počtu obyvatel subsaharské Afriky v souvislosti (jakkoliv nikoli programové) s kolonizací a importem technologií od 15. století. Zdravotní a hygienická péče nebo bezpečnost v této části světa ještě stále dramaticky zaostávají za podmínkami průmyslových zemí, přesto však „vyprodukovaly“ řádový nárůst populace v rozsáhlých oblastech, aniž by došlo k odpovídajícímu rozvoji znalostní, výrobní nebo sociální infrastruktury, ale i hodnotové orientace obyvatel. Komplexní ekosystém, jehož jsou součástí, je neudržitelný. A na rozdíl od Evropy nebo Severní Ameriky to není neudržitelnost v horizontu budoucích generací, ale neudržitelnost „tady a teď“, a jeho ohroženým článkem není příroda, ale lidé.
Současná situace v Africkém rohu bohužel tragickým způsobem ukazuje, jak nerovnoměrný, a proto neudržitelný tento růst byl. Řešení je celkem jednoduché – v teoretické rovině: vzdělání – výchova – a zase vzdělání, vedle toho investice do moderních zemědělských technologií a industrializace. Reálné problémy politické nestability nechme stranou, povšimněme si ale, že podmínkou dosažení udržitelného stavu v rozsáhlých oblastech jižní a střední Afriky jsou masivní zásahy do přírodního prostředí. Ledaže bychom dali přednost – tak, jak se to dnes učíme v Evropě – obnově ekosystémů, pokud možno v jejich původní podobě. To ovšem v konkrétních podmínkách znamená vrátit do původního stavu – nejen početního – i lidskou populaci. Aktuálně tento způsob udržitelného rozvoje realizuje hladomor.
Udržitelný život se ztrácí v nedohlednu
Se somálskou humanitární katastrofou se bezvýchodná situace státního a důchodového financování rozvinutých zemí samozřejmě srovnávat nesmí – ale o rozvoji kvality života v současné a budoucích generacích v rámci udržitelného rozvoje to také není. Důchodci v Řecku a Portugalsku to už zažívají na vlastní kůži. Jestlipak si německý důchodce podrží svůj příkladný a obětavý vztah k životnímu prostředí, až zjistí, že kancléřka Merkelová obětovala jeho penzi pro záchranu eura? Životní prostředí chráníme pro vnuky a jejich vnuky, zdroje pro financování penzí se ovšem ztrácejí tady a teď. A na vině není ekonomika, ale politika – výdobytek kulturně-civilizačního vývoje tří tisíciletí tak zvané západní, či euro–severoamerické nebo antropocentrické civilizace.
Ukazuje se, že normativní teorie udržitelného života trpí vážnými nedostatky. Udržitelný život se ztrácí v nedohlednu, dokonce jsme zaskočeni starostmi o náš vlastní. Recept, ani „novou vědu“ tento referát nepřináší: chce pouze upozornit, že „se na to musí (ještě, také) z jiné strany“. Vikingové v Grónsku nevyhynuli zimou, ale proto, že je – z důvodu tradice, na rozdíl od Eskymáků v identické situaci – nenapadlo živit se rybami místo skopového. Mezi východisky udržitelného života cosi zřejmě schází: jsou to ony mnohokrát připomenuté kulturně-civilizační hodnoty – tedy to, „co víme, podle čeho se chováme a v co doufáme“.
Opomíjený pilíř
Těžko přitom najít filosofa nebo sociologa – snad kromě Marxe -, který by popíral, že člověk má potřeby, které jsou interpretací těchto základních otázek. Tento opomenutý „pilíř“ udržitelného rozvoje je konečně také odpovědí na nevyřčenou, ale jistě se vtírající otázku: co má hladomor v Africkém rohu nebo dluhový strop státního rozpočtu USA společného s veřejným prostorem: je to východisko a přístup, který je činí udržitelným, nebo naopak.
Veřejný prostor má schopnost komunikovat kulturně-civilizační hodnoty, uspokojovat tak odpovídající potřeby lidí a také je – byť v omezené míře – ovlivňovat. Jeho potenciál naplňovat misi architektury ve vztahu k udržitelnému životu rozhodně není menší než potenciál dnes tak populárních nízkoenergetických a pasivních domů. V každém případě by měl být využíván. Jistěže i tady je třeba zabývat se otázkami energetickými, uhlíkové stopy a vlivu na životní prostředí. Veřejný prostor samozřejmě může, ale nemusí produkovat kyslík nebo nejrůznější emise, vytvářet příznivé nebo naopak škodlivé mikroklima (pro člověka), vytvářet nebo spotřebovávat energii, a to prostřednictvím dopravy a likvidace různých druhů znečištění, produkce potravin či pitné vody na jedné straně a prostřednictvím vodních toků, větru, sluneční energie či zeleně na straně druhé. Především však může, a tedy by i měl, vytvářet prostředí příznivé pro formování a rozvoj sociálních vztahů a kulturně-civilizačních hodnot.
Nice places make nice people?
Velmi odvážně – a vše nasvědčuje tomu, že úspěšně – se touto cestou vydaly městské správy hned několika jihoamerických metropolí při řešení problému chudinských čtvrtí (favel), charakteristických špatnými hygienickými podmínkami, živelnou výstavbou – a především extrémní kriminalitou a nezaměstnaností stejně jako nízkou úrovní vzdělání obyvatel. Bibliotheca a park Espaňa v Medellinu, lanová dráha, propojující favelu Barrio s centrem Caracasu nebo nové obchodní a komunitní centrum favely Paraisópolis v Sao Paulu nastartovaly skutečnou konverzi slumů – na rozdíl od předchozích asanačních zásahů i budování inženýrské infrastruktury, které zlepšilo technicko–hygienické podmínky života v lokalitě, aniž by to přineslo kýžený pokles kriminality nebo ústup sociálního vyloučení, o ekonomické situaci obyvatel nemluvě.
Favelám otevřela cestu k udržitelnému rozvoji i životu jejich obyvatel teprve výstavba kulturních zařízení, škol a navazujícího veřejného prostou. A také lanové dráhy, která „pustila“ obyvatele slumu do města. Namísto exportu kriminality a bídy z favel „ven“ lanovka vozí opačným směrem ekonomický a sociální vzestup. Ne, že by začalo fungovat „nice places make nice people“ – jen se nejprve omezila, aby následně sama odumřela trajektorie „graceless places make nasty people“.
Veřejný prostor je třeba důsledně zařadit do rámce udržitelného života jednak proto, že tam zásadně patří, jednak proto, že to pomůže jeho rozvoji. Nelze tvrdit, že kvalitní veřejné prostory „zařídí“ doktrína udržitelného života: to by byl idealismus, ne-li demagogie. Skutečnost ale dokládá, že zanedbané, nebezpečné, nemotivující – anebo takové veřejné prostory, které uvolňují v člověku to špatné v jeho osobnosti – jsou objektivní překážkou udržitelného života. Z toho ovšem logickou dedukcí vyplývá, že kvalitní veřejný prostor přichází jako naplnění požadavku udržitelného rozvoje. Pro architekty i pro širokou veřejnost to vyjde alespoň v určitém ohledu nastejno. Až budou vesměs realizovány kvalitní návrhy veřejných prostorů, budeme vědět, že se společnost rozvíjí udržitelným způsobem – bez ohledu na množství a cenu distribuovaných emisních povolenek.
Foto a vizualizace: MS architekti, CPP, archiv autora
Související články
- PROSTOR, ARCHITEKTURA A TECHNOLOGIE (II.)
- Jakub Cigler, Cigler/Marani Architects: veřejný prostor není jen věcí architektů
- Zeměloď vyplouvá … do České republiky
- PROSTOR, ARCHITEKTURA A TECHNOLOGIE (VI.)
- PROSTOR, ARCHITEKTURA A TECHNOLOGIE (III.)
- PROSTOR, ARCHITEKTURA A TECHNOLOGIE (I.)
- NÁPRAVA V RUKOU ARCHITEKTŮ (Architektura v moderní době XXXIII)
- Jakub Cigler: chci být poučeným optimistou!
- Josef Pleskot: samospráva je bezradná, občanské iniciativy negativní
- Michal Šourek, MS architekti: veřejný prostor – územní plánování – development