Koronavirus a my – třetí týden

Všichni vnímáme, že náměstí, ulice, parky zejí prázdnotou. Uzávěra veřejného prostoru současně zviditelňuje doposud skryté limity „druhé půlky“ veřejného prostoru – tedy toho virtuálního. Ukazuje se, že bez opory ve fyzickém veřejném prostoru, virtuální veřejný prostor kulhá na obě nohy. Poslední dění na sociálních sítích v Česku je v tomto ohledu velmi ilustrativní.

Zatímco v Německu boj s epidemií přinesl vládnoucí koalici zdvojnásobení počtu příznivců a Angela Merkel sama má neskutečných 80 % preferencí, dlouhodobě nespokojeným Čechům jejich vláda od počátku března poskytuje další a další důvody k nespokojenosti. Čilý provoz na našich sociálních sítích ovšem probudila hlavně fotografie členů vlády v rouškách, usazených za tabulí, prostřenou k obědu s prezidentem republiky. Naopak čtyřmiliardová dotace pro zemědělství, kterou vláda zemědělského oligarchy schválila během koronavirové krize, na sociálních sítích vyvolala ohlas jen zanedbatelný.

Vyklizený fyzický veřejný prostor také motivuje některé vlády a vládce k omezování demokratických svobod. Maďarsko, zdá se, v tomto ohledu vede, znepokojivé zprávy přicházejí z Thajska, Jižní Koreje, USA … Vyhánění čerta ďáblem může být vysvětlováno dobrými úmysly, historie nabízí však velmi málo případů, kdy „dočasně“ uzurpovaná moc byla spontánně, bez odkladu a hladce vrácena zpět.

Současné dění tedy nabízí dvojí motivaci, proč se zabývat fyzickým veřejným prostorem: protože je masivně zasažený, a protože se ukazuje, že ho potřebujeme.

Mezilidská komunikace je pilířem naší kultury i civilizace. V různých formách byla pointou druhého civilizačního přerodu před osmi tisíci lety, komunikativní je i podstata industrializace. Kdykoliv jsme dokázali zaopatřit víc než holou existenci, komunikace mezi lidmi se stávala náplní volného času a zdrojem rozvoje sociálních vztahů a hodnot, rozvoje občanské společnosti, kultury a vzdělanosti.

Místo práce dolce vita

Od středověku je zónou komunikace hlavně veřejný prostor měst. Na přelomu tisíciletí ovšem sociální komunikaci už přestaly stačit tradiční veřejné prostory (parky, náměstí, hospody) a zrodilo se nové náboženství – „placemaking“. Města a místa v nich začala být formována a vybavována atrakcemi k obrazu svých obyvatel. Rychle se zapomnělo, že město od počátku bylo a stále je především ekonomickým subjektem. Kategorickým požadavkem se stala „místa pro život“ – rozuměj místa pro odpočinek, zábavu a rekreaci. A naopak práce se začala jaksi vytrácet z života většiny populace a měst ekonomicky rozvinutých zemí, častěji se už dokonce vytratila.

Etalonem a scénářem se stal pestrý a strukturovaný sociální život ve veřejném prostoru národů kolem Středozemního moře: dolce vita, líbání na obě tváře, tapas, večeře, které končí až po půlnoci, aperol spritz nebo sklenka vína se sousedy v pozdním odpoledni.

Samozřejmě, že veřejný prostor měst a jeho vitalita, tolik vyzdvihované i žádané, nejsou příčinou epidemie Covid-19. Ukázaly se „jen“ jako prostředí, ve kterém koronavirus prosperuje. To ostatně také není nic nového – útěku před morovou epidemií z Florencie, vděčíme třeba za Boccacciův Dekameron. A když – stejně jako ve středověku – nejsme schopni zaútočit na původce onemocnění, snažíme se omezit jeho životní prostor. Fyzický kontakt mezi lidmi je první na ráně.

Neochota nést riziko

Na rozdíl od středověku současná hrozba není plošná. Snad vůbec nikdo netvrdí, že stojíme před nebezpečím, jehož měřítko by sneslo srovnání s morem nebo španělskou chřipkou. Řekneme-li, že lidský život dnes má jinou, vyšší cenu, než měl ve středověku i po první světové válce, v případu opatření proti šíření Covid-19 je to ovšem cena především politická. Argumentovat sedmi- i osmicifernými čísly ze statistik pandemií minulosti dnes nelze; současné vlády ovšem vylučují i úvahy o souvislostech mezi desítkami tisíc úmrtí na jedné straně a následným poklesem životní úrovně i kvality života desítek miliónů. Výjimky byly – i Boris Johnson a Donald Trump se ale zalekli a fakticky ustoupili, jen švédská vláda zatím pohodlí masivní karantény odolává a Německo se drží vytrvalého „Wir schaffen das“ dosluhující kancléřky. Hovoříme-li v souvislosti s koronavirem o krizi, je to v prvé řadě krize z neochoty nést riziko, krize z pohodlnosti a ustrašenosti. Za nimi následuje neochota, často i neschopnost realizovat komplexní, technicky a organizačně náročná řešení – zvlášť pokud by se jejich přínos mohl projevit až za horizontem volebního období. To všechno jsou postoje a přístupy, jejichž kořeny spočívají ve veřejném prostoru.

Pět evropských axiomů

V minulých osmdesáti letech zažil fyzický veřejný prostor bezprecedentní odsun do ústraní architektonické tvorby. Veřejný prostor, kterému architektura historicky dominovala, reflektuje inherentně společnostní, komunikativní povahu lidské existence. Východiskem naší evropské civilizace je „hrdinství rozumu“ – byť jen podvědomě sdílená vize založená a legitimizovaná pravdivým příběhem Evropy. Taková vize, jakkoli idealistická, dává smysl ve světle pěti axiomů, na něž je Evropu možné redukovat. Prvním jsou kavárny, kde lidé konspirují, píší a debatují a kde se zrodily velké filosofie, umělecká hnutí a ideologické a estetické revoluce. Za druhé je to evropská „zdomácnělá“ krajina, vhodná k procházení – na rozdíl od ohromných a nepřekonatelných divočin ostatních kontinentů. Třetím konstituentem Evropy je historické bohatství každého místa v jejím prostoru. Čtvrtým axiomem je dvouznačná a nerozdělitelná protikladnost historického odkazu – odkazu Athén a Jeruzaléma, Sokrata a Ježíše Krista, rozumu a vize. Za páté Evropu charakterizuje eschatologické vědomí sebe sama a vědomí smrtelnosti – temná jistota, že cokoliv začne, musí také více nebo méně tragicky skončit.

Dluhy vůči veřejnému prostoru

Návrat k evropským axiomům, jejich uvědomění může působit jako přehnané a vyumělkované ve vztahu k praktickým tématům, ať už jde o epidemii virového onemocnění nebo úpadek poskytovatelů služeb ve fyzickém veřejném prostoru. Není tomu ale tak. První axiom – axiom evropských kaváren – připomíná skutečnost, k jejíž hypotéze lze jinak dospět pečlivým výzkumem historií rozvoje a úpadku struktur vystavěného prostředí, totiž že jejich udržitelnost se rodí a zaniká s komunikativní funkcí veřejného prostoru. Současná architektura má značný dluh ve vztahu k udržitelnosti. Je to dluh modernity, která stočila pozornost k abstraktní architektonické formě a k materiální produktivitě architektury; dluh, který narůstal nepozorován od konceptu primitivní chatrče Marc-Antoine Laugiera, a vymkl se kontrole po meziválečné peripetii architektonické moderny. Není to dluh prvoplánově definovaný uhlíkovou stopu, ani spekulacemi o příspěvku vystavěného prostředí ke změně klimatu. Je to dluh vůči veřejnému prostoru, a je to dluh závažný. V rovině nejpraktičtější jde právě o vitální fyzický veřejný prostor; občanská vybavenost v tak zvaném aktivním parteru, tedy poskytovatelé služeb, restaurace, kavárny … jsou první po ruce.

Axiom evropské zdomácnělé krajiny připomíná, že rozhraní evropského města a navazující krajiny je tradičně neostré a propustné. Město proniká do krajiny a krajina je přítomna ve vystavěném prostředí. Prostor evropských ulic a náměstí artikulují zelené plochy, stromořadí i stromové solitéry v komponovaných polohách a objemech. To je kulturní tradice, součást našeho uvážlivého vztahu ke světu naší existence.

Historické bohatství – a trvající kontinuita dělají Evropu Evropou. Evropan neodstraňuje artefakty minulosti, ať už připomínají „velkou“, nebo „malou“ historii. Evropan nebourá, ale opravuje, upravuje a rozšiřuje, historie mu nesvazuje ruce, ale je mu inspirací a motivací. Čtvrtý a pátý evropský axiom – axiomy dvouznačnosti a eschatologického vědomí konečnosti – Evropané korigují apoteózu industrializace. Bezprecedentní vzestup životní úrovně Evropanů během dlouhého 19. století byl vykoupen slzami a krví jednotlivců, komunit a sociálních skupin. Slavná éra průmyslu prošla Evropou a změnila ji téměř k nepoznání – a odešla a byla zatracena manifesty proletariátu a environmentálních aktivistů.

Karanténa je antitezí veřejného prostoru

„Social distancing“, recept na epidemii koronaviru, který se těší největší míře konsensu v globálním měřítku, je antitezí veřejného prostoru. Nejde při tom zdaleka jen o volný čas a společenský život. Dokud nám koronavirus neudělal „jiné starosti“, obraceli jsme pozornost k fyzickému veřejnému prostoru v souvislosti s chronickými deficity výstavby a s odporem veřejnosti k nové výstavbě šmahem. Připomínali jsme si, že veřejný prostor je základním tématem architektury a rozvoje vystavěného prostředí vůbec, a ukazovali jsme „fauly“, kterých se na veřejném prostoru dopustila moderní architektura. Uvědomili jsme si, že není divu, že veřejnost má negativní postoj k nové výstavbě vesměs – příčinou je ztráta zřetele k urbánnímu veřejnému prostoru.

A než jsme to poznání mohli promítnout do nápravy, do obnovy péče o veřejný prostor, přišly karantény a urbánní veřejný prostor jsme museli opustit. Náměstí, parky, ulice, obchody a restaurace zejí prázdnotou, divadla, hudební kluby i biografy jsou zavřené. Připomíná to období upadajícího socialismu, kdy občanská společnost jednak byla nežádoucí, jednak byla marginální a prakticky neexistovala.

„Dokážeme se do fyzického veřejného prostoru vrátit, až karanténní opatření pominou? Co je to za otázku, samozřejmě – už se na to těšíme!“ Taková odpověď ovšem pomíjí fakta. Současná globální zdravotní krize doposud postrádá a nejspíš nikdy nezíská fyzický rozměr statisíců obětí – je to krize z leknutí, krize z neochoty nést odpovědnost za desetitisíce, možná statisíce obětí epidemie: „Raději položíme hospodářství, způsobíme dramatický propad ekonomiky i životní úrovně miliónů, než abychom čelili riziku napadání za nehumánní jednání!“ V duchu tohoto paradigmatu je veřejný prostor tak či onak „zamykán“. Jednou uzavřený prostor ovšem lidé nemusejí automaticky zaplnit, jakmile je odemknut: jednak se naučili žít i bez něj, jednak jim v tom může bránit „zbytková obava“ nebo pachuť karantény. S fyzickým, urbánním veřejným prostorem se může stát to, co před půlstoletím Marshall McLuhan predikoval tradičnímu bydlení, jakmile bude k dispozici jeho elektronický „update“ „Stane se tou starou formou, která bude automaticky povýšena na umění.“ A umění není základním zbožím, umění je zbytné – dá se se bez něj žít …

Vyprázdněný veřejný prostor má stejně závažný ekonomický rozměr jako útlum nebo zastavení výroby v továrnách – a nejde zdaleka jen o prodejny a restaurace, které zkrachují. Připomeňme si, že z minulého stavu fyzického veřejného prostoru vyvěral negativní postoj většiny populace ke stavebnímu a územnímu rozvoji. Současná zkušenost ten postoj může změnit; zdaleka ovšem není jasné, zda k lepšímu.

Zatím fyzický veřejný prostor funguje v modu rušení nebo odkládání. O rok se odložila olympiáda i fotbalové EURO, zrušeno bylo hokejové mistrovství světa … Benátské Biennale Architettura 2020 ale zrušeno nebylo! Začátek byl přeložen z tradiční polovina května na 29. srpen. Téma, připravené dlouho před tím, než SARS-CoV-2 přeskočil z luskouna na člověka, je mimořádně aktuální, nejaktuálnější možné: How will we live together? Držme palce kurátorům, autorům i účastníkům jednotlivých expozic, ať dokážou využít odklad ve prospěch aktuálnosti sdělení.

Michal Šourek