Volební programy recept na dostupné bydlení nemají

Dostupnost bydlení je dnes u nás zejména pro mladé rodiny velmi omezená. Nedostatek bytů zvýšil jejich cenu o tolik, že střední vrstva může na vlastní bydlení prakticky zapomenout. Před nadcházejícími volbami se strany vytasily s tradičními volebními programy, které ale otázku dostupnosti bydlení řeší většinou naprosto nevhodně. Místo příčiny nedostupnosti bytů se zaobírají jen populistickým hašením následků.

Volební programy skloňují se ze všech stran hesla jako sociální a startovací byty či nájemní a obecní bydlení. Naprosto ale chybí podpora výstavby, která by vysokou poptávku uspokojila a ceny srazila na přijatelnou úroveň.

Do nadcházejících říjnových voleb do Poslanecké sněmovny se přihlásilo 31 volebních uskupení. Při pročítání volebních programů nejžhavějších favoritů voleb je však zarážející, že v podstatě nikdo nepřichází s řešením současné kritické situace v oblasti bydlení. Zdá se tedy, že i nadále bude poptávka v jednoznačné přesile a ceny bytů zejména v Praze a větších městech zůstanou na úrovni, na kterou běžná rodina nedosáhne. Přitom by stačilo, kdyby se začalo více stavět. K tomu je ale potřeba výrazně zkrátit povolovací proces, odstranit kompetenční roztříštěnost a posílit sebevědomí úředníků, kteří o stavbách rozhodují. Určitě se ale problém nevyřeší vyvlastňováním bytů od dědečků a babiček, jak navrhuje jeden z kandidátů na křeslo ve Sněmovně.

Jeden úřad pro velké stavby

Úředníci na stavebních úřadech dnes musí vyřešit jak žádost o povolení stavby malé garáže, tak žádost o povolení bytového projektu se stovkami bytů. Nemají na větší projekty dostatek časového prostoru a čelí proto zbytečně velkému tlaku. Řešení by přitom mohlo být velmi snadné. Jak na nedávném kulatém stole Central Group uvedla Renáta Pintová Králová, členka České společnosti pro stavební právo, vyššímu tempu při povolování větších staveb by pomohlo, kdyby rozhodoval pouze jeden specializovaný úřad na úrovni hlavního města Prahy. Tím by byla zajištěna jednotnost názoru a vysoká odbornost při rozhodování. Byla by tak zároveň posílena nezávislost úředníků, kteří jsou dnes bohužel velmi často pod vlivem politických zástupců městských částí, jichž jsou stavební úřady součástí.

Státní správa bez politického tlaku

V naší moderní demokratické společnosti máme systém veřejné správy, která je rozdělena na dvě nezávislé větve – samosprávu a státní správu. Nezávislost obou větví je velmi důležitá, ale mnohdy jen těžko dosažitelná. Například stavební úřady mohou být jen těžko nestranné a nezávislé už jen proto, že jsou součástí radnice. Pokud tedy například radnice nemá zájem o výstavbu na svém území (přestože to územní plán umožňuje), snadno může stavební úřady ovlivnit, protože úředníci stavebních úřadů jsou zaměstnanci radnic, a jsou tedy na samosprávě závislí nejen ekonomicky, ale také kariérně. A to se potom rozhoduje objektivně jen velmi obtížně.

Jedno ministerstvo

Jsme jednou z mála zemí, kde je stavebnictví tak zvláštně pohozeno hned mezi několika ministerstvy. Nastávají každodenní kompetenční třenice a stavební proces leží v určitých fázích na několika ministerstvech. Na tuto nekoncepčnost ostatně dlouhodobě poukazuje i Svaz podnikatelů ve stavebnictví. Jeho prezident Václav Matyáš nedávno uvedl, že současné politické rozložení má v tomto oboru velice chabý tah na branku. Hlavním důvodem je právě fakt, že si tento obor rozděluje pět ministerstev. Politickou ambicí by proto mělo být určení jednoho gestora, jednoho ministerstva, pod které bude tato problematika zařazena. Ministr takového úřadu by byl za obor plně zodpovědný a nemohl by se vymlouvat, že mu jiní ministři házejí klacky pod nohy. Najednou by se stal ze stavebnictví obor, který nebude jen okrajovou záležitostí politických stran. Dostal by totiž politický význam, a tudíž i větší prostor ve volebních programech.

Urychlení povolovacích procesů je nutné

Všichni vědí, že stavebnictví významně a nenahraditelně ovlivňuje stav a rozvoj naší ekonomiky. Jen tento obor vytváří přibližně sedm procent hrubého domácího produktu, zaměstnává přes osm procent osob v civilním sektoru a vykazuje značný multiplikační efekt na celou řadu dalších odvětví. Jenže zřejmě ani toto nejsou dostatečné argumenty pro naše politické strany. V jejich programech je tento významný sektor smrštěn do věty typu „podpoříme výstavbu významných staveb“. Ale jak? To už se nedozvíme. Přitom skomírající stavebnictví by místo čekání na evropské dotace mohlo být už dávno nastartováno podporou rezidenční výstavby. Investice by se pozitivně odrazily v naší ekonomice a příliv nových bytů na trh by jednoznačně zvýšil dostupnost bydlení. Na vlastní byt by tak dosáhla i průměrně vydělávající rodina. Přestože se trh s bydlením snaží, jak může, stále jsme v počtu nových bytů hluboko za aktuální poptávkou. Za celý loňský rok bylo v Praze zahájeno jen 1 700 bytů, prodáno však bylo 6 650. Meziročně šlo o pokles vydaných povolení o 56 %.

Nesrozumitelná legislativa

První pozitivní záblesk přinesla nedávno schválená novela stavebního zákona, která by snad v některých případech mohla jeden z nejdelších povolovacích procesů na světě alespoň trochu zkrátit. Jenže stavební legislativa má i další bolavá místa. Její nesrozumitelnost často vede k situacím, kdy je selský rozum a standardní lidské uvažování převálcováno lavinou protichůdných paragrafů. Soudy pak mnohdy rozhodují více podle papíru než podle zdravého rozumu. A nelze se jim divit. Naší ambicí by proto mělo být i v tomto oboru legislativu zjednodušit, ideálně kompletně novým, srozumitelným stavebním zákonem, který se bude inspirovat například legislativou zemí na západ od našich hranic.

Pokud by se alespoň část uvedených opatření převedla do praxe, mohli bychom brzy zapomenout na přehazování horkého bramboru a chození od čerta k ďáblu. Mohli bychom pak třeba dohnat v pomyslném žebříčku země, které jsou našimi vzory více než Čad a Papua Nová Guinea.

Autorka je výkonnou ředitelkou developerské společnosti Central Group.

Michaela Tomášková