Udržitelný rozvoj jako imperativ aneb není to sranda

„Není to sranda!“ – přesně těmito slovy popsal stav současného světa Boris Zupančič z České rady pro šetrné budovy. Měl na mysli stále se prohlubující disproporci mezi přírodními zdroji a jejich exploatací, která je výsledkem jak rychlého hospodářského a vědeckotechnického rozvoje, tak současné populační exploze. Hrozící problémy nebo možná dokonce katastrofu lidstvo vnímá už delší čas, proto se také zrodil imperativ udržitelného rozvoje. Zatím ale nepříliš respektovaný.

Příkaz doby – udržet ekonomický rozvoj v takových mezích, který jej zajistí i budoucím generacím – je jednoznačný. Podle některých názorů lidstvo svůj Rubikon vztahů k přírodě překročilo v polovině minulé dekády. V roce 2005 spotřeba údajně už překročila „kapacitní“ možnosti naší zeměkoule. Pokročilejší část společnosti vyspělých zemí, hlavně akademická obec, i s tímto vědomím téma udržitelného rozvoje akceleruje – a protože obecné povědomí o problému ještě stále není nějak zvláště silné, je třeba pracovat hlavně na poli osvěty. Hodně tohoto úsilí směřuje do oblasti stavebnictví a developmentu – oprávněně, protože 40 % energetické spotřeby připadá na budovy a ve městech dnes už žije polovina světové populace. Architektura a urbanismus také byly hlavními tématy konference Udržitelný development a zelené dovednosti, která proběhla minulý týden v dejvické NTK. Budiž ovšem ke cti organizátora – obecně prospěšné společnosti Envi A. – řečeno, že před jeho úzkým a technicistním pojetím, koncentrovaném na čísla, tabulky a grafy energetických úspor, dal přednost maximálně širokému (nebo také holistickému, jak se dnes říká) pohledu na problém, který má bezpočet dimenzí. Jak opakovaně zaznělo z pódia, udržitelný rozvoj má tři pilíře, které jeden bez druhého a třetího skutečnou oporou a řešením budoucnosti být nemohou. Ve vystoupeních protagonistů toho samozřejmě zaznělo více, jak ukazuje náš stručný digest.

Všechna opatření, kroky a především praktické, hmatatelné výsledky úsilí o rozvoj v udržitelném pojetí musejí být především flexibilní. Jinak řečeno – při jejich plánování a realizaci je třeba počítat s proměnami, které se zvláště dnes odehrávají tempem v lidských dějinách dosud neviděným. Antje Holdefleiss – přestože profesně přináleží ke švýcarské společnosti CSD Ingenieure, která se zabývá energetickým poradenstvím – přitom na konferenci zdůrazňovala ještě interdisciplinární a komplexní charakter udržitelného rozvoje a zvláště jeho společensko-kulturní rozměr. Nejde prostě jenom o čísla, watty, tuny, kilometry a koeficienty, ale hlavně a zejména o životy lidí a jejich společenství. Pro vyspělou evropskou společnost jsou dnes charakterickými rysy nadprůměrná urbanizace, celkové stárnutí populace a tendence k segregaci etnické, majetkové i věkové. Proto jsou ve fundusu udržitelného rozvoje pojmy jako sociální participace, sdílená identita, dostupnost, bezpečnost a demografický mix stejně a spíše důležitější než faktory jako tepelná izolace, spotřeba primární energie či vyrovnaná bilance zeminy. Pokud se tato skutečnost bude ignorovat, výsledkem bude možná úspora energií – ale bezpochyby určitě atomizovaná, inertní a nekooperující společnost, jejíž jednotlivé součásti budou žit v jakémsi světě paralelních existencí plném konfliktů.

„Kdo je schopen hodnotit projekty v kontextu všech aspektů udržitelného rozvoje? Je tisíc let existence města důkazem jeho udržitelnosti? A jaká vůbec je časová jednotka „udržitelnosti“? – takové otázky konferenčnímu plénu ve svém vystoupení kladl profesor Karel Maier z ČVUT a ČZU. I pro něj je sociální, potažmo kulturní a politický rozměr udržitelného rozvoje alfou i omegou jeho skutečné „udržitelnosti“. Zatím spíše ignorovanými, což ukazuje spíše narůstající a v zásadě neřešená disproporce sociálního a urbanistického vývoje především v relaci bydliště – pracoviště a rostoucí náklady jejich stále hlubší dislokace. V pozadí těchto a dalších problémů podle profesora Maiera přitom (poněkud překvapivě) nestojí stávající legislativa – zejména už dávno závazný dokument Politika územního rozvoje jeho směry definuje poměrně jednoznačně a pozitivním směrem (například k revitalizaci brownfieldů), ale kompetentní instituce se jím příliš neřídí. V pozadí stojí generační a lokální sobectví a také nedostatek informací.

Jestliže už jenom definování optimálního rozvoje sociálního (jestli je vůbec možné), natož pak jeho dosažení je těžce problematické, pak ve sféře udržitelného hospodaření s energiemi je to podstatně snazší. Podle Stefana Jäschke-Brülharta z curyšské univerzity ZHAW je stimulačních pák k úsporám poměrně hodně: legislativní zákazy či příkazy, technické normy či daňové pobídky na obecné úrovni, rekonstrukce, certifikace novostaveb a efektivní facility management v praktickém životě. Švýcarsko, které je kombinuje, samotné je toho nejlepším důkazem. Ještě před deseti lety bylo 60 % tamních 1,5 mil. rezidencí závislé na nepříliš hospodárném vytápění topnými oleji, dnes je to už jen zhruba polovina.

Ale ani v ekologicky pokročilém Švýcarsku se udržitelná energetika neprosazuje snadno a bez potíží. Bariéry jsou stejné jako všude jinde, jen mají samozřejmě lokální charakter a rozměry. Jde především o chronickou chorobu v podobě různé identity vlastníka a uživatele nájemce, z nichž první se k vylepšování energetické bilance svých nemovitostí staví přinejmenším laxně – náklady na energie přece „jdou“ za nájemníkem. V zemi, kde ¾ rezidencí má nájemní charakter (u nás je to 20 %), má tento problém značnou hloubku. Obtížně se na energeticky úsporných opatřeních shodují také členové bytových družstev – to je obdoba nízké akceschopnosti našich společenství vlastníků a koneckonců i našich družstev. Svou roli také sehrává při přípravě výstavby nedůvěra budoucích uživatelů vůči architektům, developerům a energetickým odborníkům. Ta koření kromě jiného v nepopiratelné skutečnosti, že ti všichni přijdou a dost brzy odejdou, zatímco uživatelům případné problémy zůstanou. Michal Čejka z poradenské firmy Porsenna k tomu vzápětí dodal, že v Česku a na úrovni samospráv je nutné k těmto bariérám připočíst ještě neochotu k práci: „V 95 % procentech obcí naše projekty ocení. Už proto, že většinou jejich samosprávy vůbec netuší, jaké výdaje pro ně spotřeba energií vlastně představuje. Ale realizovat jakékoli úspory samozřejmě představuje pro radnice nějaké kvantum práce – a do té se radním nechce. Svou roli hraje i nezájem. Třeba úspory v obecních bytových domech magistráty nezajímají, energii přece platí nájemníci.“ Svět je různý, ale hodně stejný.

Další část výběru z příspěvků konference „Udržitelný development a zelené dovednosti“ bude publikována příští týden.

Ilustrace: Svilen001