Rok 2012: jaká připluje labuť? Černá?

Několikrát do týdne mi na obrazovce naskočila čísla, jež právě vydalo ministerstvo obchodu, ministerstvo financí či jiná úctyhodná instituce. Nikdy jsem netušil, co mají ta čísla znamenat – a nikdy nepocítil potřebu vydat energii, abych to zjistil! – takto líčí den finančního makléře přímo jeden z nich. Popis je to ale už dva roky starý a i za tu krátkou dobu se svět trochu změnil. Finanční burzy ekonomice stále ještě nerozumí, ale úctyhodné instituce jsou už na čísla a prognózy opatrnější. Publikují je sice i teď, ale je v nich hodně slov jako „možná“, „pokud“, „kdyby“ či „snad“.

Politici, bankéři, top-management i ekonomové jsou v současnosti stran předvídání budoucnosti evidentně umírněnější a skromnější. To ale neznamená, že o povahu zítřků ekonomiky globální i těch národních se lidé zajímají méně. Naopak – protože té nejbližší budoucnosti se alespoň trochu obává každý. Jenže prognózy, předpovědi a odhady v současných poměrech nijak valně nevycházejí. Proto se jich valná část ekonomů vzdala a omezuje se na výčet faktorů a okolností, s nimiž bychom měli počítat. Jejich druhá část (dosud početná) pokračuje ve starém duchu. Tito haruspikové za časů konjunktury z růstu ve výši 3 % věštili růst 5 %, z toho pak zvýšení na 7 % a tak dále ad infinitum. Dnes je to opačně, ale je to vlastně tentýž song: na základě jedné krize se varuje před druhou a ještě dříve, než ta případně vypukne, se varovným prstem ukazuje na možnost vzniku krize třetí. Tento postup nemá chybu: pokud se chmurné vize naplní, je autor označen za skutečně prozíravého odborníka, pokud ne, všichni mu rádi odpustíme v radosti, že se ta či ona kalamita nekonala – a ostatně opatrnosti není nikdy nazbyt. (Slovy esejisty Alaina de Bottona: „Zdá se, že příroda už před dávnými věky poskytla jakousi zásadní evoluční výhodu těm příslušníkům našeho živočišného druhu, kteří se neustále sužovali obavami o to, co bude dál. Tito naši předkové si sice nejspíš nedokázali své prožitky patřičně vychutnat, ale právě oni přežili a utvářeli pak charakter svých potomků, zatímco jejich uvolněnější současníci, schopní plně prožívat přítomnou chvíli i místo, na které je osud právě postavil, skončili násilnou smrtí, nabodnuti na rozích nějakého nepředvídaného bizona.“)

Včera, dnes a …

Na tradičním adventním setkání Stavebního fóra bylo slyšet hlavně ty skromnější a obezřetnější protagonisty ekonomické praxe a teorie. I tady ale zaznělo nemálo zajímavých informací, originálních postřehů i miniprognóz. Unijní ekonomiku trápí krize bankovního systému, veřejných financí a někde panuje i nerovnováha v oblasti zahraničního obchodu, nicméně česká ekonomika takovými neduhy netrpí; ve Španělsku je k mání milion (!) nových volných bytů; v Praze se letos začalo stavět více bytů než loni, ale napřesrok to zase má být méně; banky se obávají směrnic Basel III; naše DPH čeká sjednocení na úrovni 20 %; současné investiční příležitosti na realitním trhu se v dohledné době už nejspíš nebudou opakovat; „udržitelný rozvoj“ je tak trochu bezobsažná módní mantra; na tuzemském rezidenčním trhu se pomalu zarovnává propast mezi představami prodejců a kupců; české hotely letos vykázaly meziročně pokles o 5 milionů noclehů; evropské banky si navzájem nevěří a tak rostou jejich vklady u Evropské centrální banky. Co to ale vypovídá o hospodářském průběhu roku 2012? Jako jediný se o prognózu pokusil ekonom Pavel Kohout: „České ekonomice nehrozí žádné katastrofy. To, co nás očekává, bude jakési loudání.“

Nahodilost jako pravidlo

Bohužel ani Pavel Kohout nemusí mít pravdu. Byť vychází především ze střídmého a realistického hodnocení situace – a právě proto. Stále více se totiž ukazuje, že živá ekonomika vlastně více než na základě matematických modelů, statistických výpočtů, číselných řad, historických analogií a podobných víceméně exaktních a uchopitelných pravidel, funguje a vyvíjí se podle společenské atmosféry, nálad a módních hnutí, tedy jevů iracionálních nebo přinejmenším ne-exaktních. A vedle nich – ale také v jejich důsledku – je stále více patrnější klíčový význam oněch v titulku zmíněných černých labutí. Pro N. N. Taleba – autora populární a oceňované knihy „Černá labuť“ – jsou symboly naprosto nepředvídaných jevů, které čas od času poruší všechna pravidla, zákony, tradice, zkušenosti a očekávání a které zásadním způsobem ovlivňují život celé společnosti (ilustrativním příkladem je 11. září 2001). A skoro se zdá, že nahodilost, nepředvídatelnost, nestálost a „volatilita“ všeho a všech je zásadním parametrem současného dění- a stává se tak pravidlem a zákonitostí.

Labutí ruleta

Jaké černé labutě k nám mohou připlout po dnes tak neklidné hladině hospodářského žití? Jejich základním znakem je samozřejmě prognostická neuchopitelnost, ale pokusme se i s tímto vědomím alespoň o malý odhad vysloveně tuzemského ražení. Tak například málokdo předvídá, že by se naše vláda přestala řídit svými tělesnými, psychickými a koaličními potřebami a začala naslouchat i jiným. Hezkou kupu labutích vajíček přitom představuje poslední balíček návrhů až dosud víceméně bezmocného NERVu. Za zmínku stojí třeba zdanění baleného tabáku a tichého vína, zvýšení daně z převodu nemovitostí na 5 %, vyšší zdanění bank a pojišťoven, rozšíření programu Zelená úsporám na veřejné budovy nebo metodologická změna – monitorovat nikoli HDP či inflaci, ale vývoj efektivního kurzu koruny, produktivity práce a exportní výkonnosti české ekonomiky. Pozoruhodné – vzhledem k tomu, že obavy ze ztráty zaměstnání mají dvě třetiny produktivní české populace a naprostá většina zaměstnaných by byla ochotná pracovat za menší mzdu nebo i mimo svůj obor – jsou návrhy NERVu na krácení pracovní doby a adekvátní snížení mezd („ať jdou lidé v pátek domů legálně“) a na podporu zkrácených pracovních úvazků. Bohužel ani NERV už není tou pravou předzvěstí příletu unikátních opeřenců. Onen poslední balíček obsahuje hlavně navyšování daní a jiných odvodů, tedy posilování příjmové stránky veřejných rozpočtů, méně ovšem hýří nápady na úspory ve výdajích – patrně při vědomí nemožnosti takové podněty prosadit do praxe.

Dva plány

Co se týká světa globálního, tam mohou ornitologické prognózy určitě být rozmáchlejší, ale pravděpodobné nepravděpodobnosti se hledají o to nesnadněji. Černou labutí prvního řádu by se nicméně mohlo stát náhlé a úplné uzdravení ekonomiky EU jako výsledek odvážných a promyšlených reforem unijních mechanismů a přímé a poctivé podpory ze strany USA a Číny – a následně pak celosvětová obnova důvěry v budoucnost, vedoucí k roztočení zarezlých kol poptávky a investic a pak samozřejmě i produkce. Méně potěšitelnou labutí by naopak mohl být další válečný konflikt na Středním východě, který by vyhnal ceny ropy do nevídaných výšin. Co s tím vším? Vypomožme si zase literaturou, tentokrát čínskou. Mistr Sun ve svém díle O umění válečném varuje hlavně před nedostatečnou přípravou: „Jestliže dobrý plán se vítězstvím završuje, co bude údělem muže, který nižádného plánu nemá?“ Podniky větší než malé by tedy určitě měly mít pro rok 2012 nějaký plán. A raději hned dva: „normální“ á la Pavel Kohout, tedy bez kalkulace s katastrofami a fatálními otřesy, a vedle něj ještě jeden. Pro jeho pojmenování se sice přímo nabízí „labutí píseň“, ale nazvěme ho v Čechách už dlouho zdomácnělou „variantou brod“. Podle Taleba jsou totiž černé labutě častěji poslem špatných zpráv – a jejich zobáky tak mohou být stejně ostré jako Bottonovy bizoní rohy.