Pražská bytová krize: novinka, nebo dědictví minulosti?

Za posledních sto let se počet obyvatel v Praze zdvojnásobil. Jak se hlavnímu městu dařilo se vyrovnat s rychle rostoucí poptávkou po bydlení ve století plném společensko-politických zvratů? Kdy promarnilo příležitost si udržet silnou pozici na poli bytové politiky a kde leží příčiny současné bytové krize? Odpověď na tyto otázky poodhalí dnešní exkurz do historie bytové problematiky.

Třebaže jeho základy byly položeny už v raném středověku, dějiny hlavního města Prahy jako administrativního celku se datují až od roku 1922, kdy sloučením 38 samostatných obcí vznikla takzvaná Velká Praha. Nový městský útvar se rozkládal na 172 kilometrech čtverečních a obývalo jej 676 657 osob žijících v 19 000 domech. Rozvoj metropole, kterou do té doby tvořily převážně usedlosti a vesnice s nedostačující infrastrukturou, centrálně řídila Státní regulační komise pro hlavní město Prahu a okolí.

V tomto období se Praha jakožto hlavní město nově vzniklého státu stala také sídlem mnoha státních institucí, zastupitelských úřadů či ředitelství velkých soukromých společností. S přílivem obyvatel, který centralizaci provázel, vyvstala také bytová otázka. Palčivého problému se městská správa zhostila se ctí. Do roku 1938 se celkový počet bytových domů v metropoli zvýšil o 23 000, přičemž 323 činžovních domů s 5 320 převážně nízkometrážními byty vystavělo samo město.

Tento rozmach přerušila okupace a stagnace výstavby během válečných let se stala příčinou hluboké bytové krize, z níž se Praze vlastně doposud nepodařilo vymanit.

Lesk a bída socialistického stavebnictví

V prvních poválečných letech výstavbu nových bytů brzdila změna mocenských struktur, nepružnost centralizovaného řízení i krize ve výrobě stavebnin. Významné zrychlení stavby přišlo až s decentralizací stavebních procesů na konci padesátých let, kdy začala vznikat také první stavební družstva. Do tohoto období spadá zahájení výstavby sídlišť Petřin, Jarova, Hloubětína nebo Zahradního Města. Dostačující tempo výstavby se však dařilo udržet jen několik málo let.

Šedesátá léta se nesla ve znamení stále hlubší bytové krize. Zatímco počet žadatelů o byt se neustále zvyšoval, novou výstavbou se dařilo pouze vyrovnávat přirozený úbytek bytového fondu. Neutěšenou situaci nejlépe ilustruje čekací doba na přidělení nového bytu: ta se nezřídka protáhla až na dvacet let. Řešením měla být výstavba rozlehlých sídlištních komplexů – Severního a Jižního Města, které měly pojmout až 160 000 obyvatel. Bytový deficit však i přes toto úsilí přetrval.

Výstavbu se podařilo znovu významněji nastartovat až v roce 1974 a hned následujícího roku se podařilo dokončit stavbu rekordních 12 512 bytových jednotek. V osmdesátých letech se rozvoj soustředil na jihozápad města (sídliště Nové Butovice, Horka či Lužiny), zahájena byla také výstavba v severních částech Prahy. Několik let před revolucí pak výstavba navzdory velkolepým plánům utichla.

S významnými společenskými změnami, které přinesl pád komunistického režimu, otázka bytové výstavby ustoupila na celé desetiletí do pozadí. Důležitý moment nicméně znamenalo převedení stávajícího bytového fondu na pražskou obec. Potenciál, který tím město získalo, si však jeho vedení začalo uvědomovat až poté, co jej téměř zcela promrhalo.

Nerozvážnost porevolučních let

Je zcela pochopitelné, že po čtyřiceti letech éry, která se osobní vlastnictví snažila minimalizovat, propadla společnost v euforii trendu zcela opačnému, aniž by se zamýšlela nad možnými negativními důsledky. A tak zatímco západní metropole budovaly fond městských nájemních bytů, přistoupila Praha k jeho bezhlavému odprodeji. Zatímco ještě v roce 2001 tvořily obecní nájemní byty přibližně dvě třetiny z celkového množství pražských bytů, v roce 2012 se na něm podílely už pouze z jedné třetiny.

Proces privatizace ovlivnila nejen touha po vlastní nemovitosti, ale také nepromyšlenost privatizačních modelů a nezkušenost na straně prodávajícího i kupujících. Pro převod bytů do soukromého vlastnictví neexistovala jednotná pravidla. Nejčastější privatizační strategií se stal odprodej stávajícím nájemníkům za částku, která mnohdy ani zdaleka nedosahovala tržní ceny.

Teprve postupem času si město začalo uvědomovat, že se zmenšováním jeho bytového fondu klesá také jeho schopnost účinně se zapojovat do bytové politiky a disponovat dostatečným počtem bytů pro své zaměstnance v podporovaných profesích, jako jsou zdravotníci, hasiči nebo učitelé. Chybí také bydlení pro ty, jejichž řádné příjmy nedostačují k pořízení vlastního bytu či bydlení v komerčním nájmu, například pro seniory nebo samoživitelky.

A jaká je situace dnes? Privatizaci bytů, které spravuje přímo magistrát, se již podařilo zastavit. Dnes už dobíhá pouze několik dříve spuštěných projektů, které by nebylo férové zastavit. Kupující již mají například založená družstva, přípravné výbory, nebo dokonce složili jistiny na odkup. Byty pod správou některých městských částí se však prodávají nadále, často takzvaně za hubičku. Potěšující nicméně je, že téma obnovy obecního bytového fondu, ze kterého zbývá pouhých pět procent, zaznívá ve veřejném prostoru stále častěji. Některé městské části již navíc podnikají kroky k jeho rozšiřování, a to rekonstrukcí starých objektů nebo novou výstavbou. Příkladem je Praha 11, kde v minulých letech vznikl zcela nový bytový komplex Zahrady Opatov se 196 byty. Aktuálně zde také prochází rekonstrukcí bývalá ubytovna Sandra. Zhruba 300 neútulných ubytovacích jednotek se promění v moderní bydlení pro 194 rodin.

Autor je místostarostou pro majetek, investice a podporu podnikání MČ Praha 11.

Ondřej Prokop