Postvolební realitní tristese

Asi jen málo čtenářů těchto řádek není spokojeno s výsledky víkendových parlamentních voleb. Jistě – mohlo to být lepší! Ale první krok správným směrem se udělal, a to je důležité. Co se dalšího týká, je třeba obrnit se přímo gigantickou trpělivostí – ale té mají všichni, kteří se u nás zabývají výstavbou a stavitelstvím, na rozdávání. Oni především vědí, že první krok bývá jen prvopočátkem dlouhé a nelehké cesty.

V záplavě povolebního nadšení, komentářů, hodnocení, kalkulací, prognóz a analýz se zatím trochu ztrácí problematika programu budoucí vlády (a potažmo jeho echo ve Sněmovně poslanců). Není ostatně divu. Volilo se hlavně podle tváří a také proto se volilo tak zavile – o programu lze s oponentem jednat a hledat nějakou společnou notu, naopak o tom, jestli je lepší Pavel nebo Petr, lze diskutovat těžko.

Navíc byly programy všech protagonistů volebního boje poměrně vágní. Pro oblast výstavby (hlavně se zmiňovala produkční krize na bytovém trhu) by se v nich pár konkrétních nápadů našlo (například zrušení DPH u cen stavebnin či vytvoření standardizovaných projektů bytových domů), ale svou podstatou jde právě jen o spíše marginální nápady či teze, jejichž budoucnost je více než nejistá. Pravda, s jedinou výjimkou. A ta bohužel marginální není.

Zase od začátku?

V programech obou vítězných koalic přece jen najdeme jeden přesně formulovaný a zásadní záměr: změnu nedávno schváleného stavebního zákona. O jaké inovace by se mělo jednat, to tak úplně konkrétně řečeno není, ale jedno je jisté – měly by se týkat především struktury stavebních úřadů. Jakým směrem a způsobem by to mělo být, to lze poměrně snadno usuzovat z nedávné minulosti, respektive z průběhu procesu schvalování základní stavební normy. Právě nový systém státní stavební správy, která ji má emancipovat od vlivu samosprávných orgánů a institucí, to byl důvod, proč ji tak  příkře odsoudili snad všichni kromě stavebníků samotných. A nejvíce kritiky Babišovi legislativci schytali právě od obcí a krajů.

Hledání rovnováhy se odkládá?

„Bude to nejspíš trochu přetahovaná mezi státem a dalšími stavebníky a obcemi a vůbec samosprávnými institucemi, které bohužel zákon spíše odmítají nebo přinejmenším silně kritizují. Ono je to logické, nový zákon je o část jejich bývalé moci připravuje, to je nepochybné. Výsledkem bude nějaká nová rovnováha, o jejíž povaze můžeme dnes jen spekulovat.“ – tak celou věc v rozhovoru pro SF komentoval Lukáš Kovanda z Trinity Bank.

Populární ekonom ovšem mluvil o situaci, která vznikne počínaje rokem 2023, kdy nový zákon začne být účinný. Pokud nová vládní koalice dvou koalic svůj plán skutečně bude chtít provést, pak bude všechno jinak. Potom se můžeme dočkat několika dalších měsíců vzrušených diskusí – pět stran, to znamená nejméně pět názorů. A samozřejmě se dočkáme dalších mnoha měsíců stavebního provozu řízeného „starým“ zákonem, který ovšem nevyhovuje nikomu a jehož paragrafy výstavbu do značné míry paralyzují.

A to ještě není řeč o změnách obsahu zákona. Postoje samosprávy se pochopitelně nezměnily a její představitelé v nových politických poměrech nepochybně zavětří šance na jeho prosazení. A takovým snahám výrazně posílená pozice STAN-u (hlavního reprezentanta měst a obcí) v nové sněmovně jistě dodá grády i energii.

Nový stavební zákon dozajista není ideální – je těžce vybojovaným a proto nedokonalým kompromisem. Přesto může výstavbu v Česku posunout alespoň trochu tím správným směrem. Naopak návrat do legislativního bodu O by jí nic pozitivního nepřinesl. Přinejmenším ve sféře výstavby tak euforii může brzy vystřídat tristese.

Petr Bým