7. 2. 2019

Ondřej Boháč, IPR: Svou práci vnímám jako službu Praze

My se také musíme bavit o tom, jak se Praha vlastně řídí – říká Ondřej Boháč, ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, na margo problémů výstavby v české metropoli. Upozorňuje tedy na to, že jejich jádro není jenom v často vzpomínané stavební legislativě, ale i v zájmové i kompetenční rozdrobenosti Prahy.

Musel jste do tohoto roku vstupovat v nejlepší náladě a pln optimismu – CAMP se za první rok své existence pěkně zaběhl, prestiž IPRu stoupá, chystáte rekonstrukce vašich budov, tvorba Metropolitního plánu kráčí svižně kupředu …

Všechno, co jste říkal, je víceméně pravda, ale … Praha má před sebou řadu jiných kroků či úkolů, které by měla řešit rychle. V zájmu toho, aby mohla reagovat na globální výzvy. Vysloveně akutní je téma zjednodušení povolovacích procesů. Doufám, že právě tohle se vyřeší brzy.

Tak vidíte, já jsem se pokoušel o vtip. V řadě vašich veřejných vystoupení v závěru roku na vás totiž byla patrná nespokojenost a pesimismus …

Ale tak já jsem v zásadě optimista – v tuto chvíli hlavně proto, že už snad všichni opravdu víme, co je potřeba a kam se máme posunout. Ale někdy jsem trochu netrpělivý. Jsou tady stále některé kroky, pro které nemáme dostatečnou podporu – a to věčné vysvětlování je někdy skutečně únavné a náročné.

Praha je vůči investorům nepřátelská! To je váš výrok. Co si máme představit pod pojmem Praha?

To je těžká otázka. Praha je v první řadě město, pak jsou to její obyvatelé, vládne tady také nějaká nálada, nějaká atmosféra. Praha je také samozřejmě hlavní město republiky, sídlí tady vláda, parlament, prezident. Z toho všeho něco vyplývá. Já dnes bohužel Prahu vnímám hlavně skrze tu vnitřní rozdrobenost, odlišnost zájmů a názorů města samotného a jednotlivých městských částí. Proto také dodnes nemáme přesně definovaný cíl a v úvahách o rozvoji Prahy se stále pohybujeme na velmi obecné úrovni. Strategii a teze máme, ale chybí představy o jejich naplňování.

Obé je ale přece záležitostí vedení města?!

Ale co nebo kdo je vedení Prahy? Primátor, magistrát, zastupitelstvo nebo městské části? My se také musíme bavit o tom, jak se Praha vlastně řídí. Ono je to zatím tak, že každé čtyři roky se vymění primátor a přitom mu hodíme na krk spoustu věcí, které má udělat. On samozřejmě ta očekávání nesplní, tak se zase vymění. Jenže on nemá v ruce volant! To je problém. Pražský primátor má reálně pouhý jeden hlas v zastupitelstvu města a vůči městským částem vlastně nemá žádné kompetence. Všude jinde je zejména v této oblasti postavení primátora nepoměrně silnější. My od primátora vyžadujeme odpovědnost, ale kompetence má jen velmi omezené.

Ono také jistě záleží na rozložení politických sil na magistrátu. O tom často mluvila bývalá primátorka Krnáčová. Podle ní právě politika akceschopnost magistrátu skoro úplně ochromila.

Je to vždycky otázka komunikace. Jen vzácně se stane, že jedna strana získá většinu, která by jí umožnila nebrat ohled na ostatní. Proto je třeba vždy jednat s celou politickou reprezentací včetně opozice. Jistě: někdy je to snazší, někdy obtížnější.

Jak ty čtyři uplynulé roky vůbec hodnotíte? Hnula se Praha někam?

To je opravdu těžko říci. V některé oblasti ano, někde ne. Podívejte se – v oblasti plánování města se pohybuji více než pět let a za tu dobu se na magistrátu vystřídali čtyři primátoři a pět radních pro územní rozvoj. To je asi to nejzásadnější hodnocení, když chceme mluvit o minulosti – ta nestabilita je skoro šílená. Třeba ve Vídni vládnou už skoro čtyři dekády sociální demokrati a současný primátor je ve funkci dvacet let! V pražských poměrech politik jen málokdy dohlédne na výsledek, na realizaci toho, co voličům sliboval. A protože ten slibovaný výsledek nedoručí, v následujících volbách si to odnese. Kdybych kandidoval já, řekl bych voličům: zvolte mne ještě dvakrát a za výsledek vám ručím! To by byl realistický pohled na ty velké zásadní záležitosti, jako je výstavba metra nebo bytů. Nemluvím o detailech, jako je zametání ulic.

Přesto všechno – máme nové vedení města. Které navíc leckdy ladí s vedením městských částí. Vzbuzují ve vás Piráti optimistická očekávání?

Takové úvahy jsou předčasné. Na té nejobecnější úrovni vnímám, že je tu slušný potenciál, jsou to lidé vzdělaní a mají chuť pracovat. Klíčové ale bude, jak se k věci postaví – a jak pochopí svou roli v tom složitém organismu, jakým Praha je. A svou úlohu ve stejně komplikovaném mechanismu jejího řízení. Podle mého názoru je vrcholný politik něco jako výpravčí – on rozhoduje kam a kdy ten který vlak pojede, ale už méně se stará o řazení jeho vagonů. To se u nás, myslím, ještě chápe dost málo. Proto je také volební klání něco jako soutěž nápadů. Samozřejmě, volební program musí mít nějaký reálný obsah, ale také by se měl zabývat cestami, kterými se naplní. Proto by se komunální politici měli ve volbách prezentovat hlavně tím, co už realizovali, co zařídili – zkrátka, jestli jsou zdatnými výpravčími. Ale zase je tu ta otázka, jestli v Praze takovou funkci lze vůbec efektivně vykonávat.

Vy vlastně tvrdíte, že Praha je řízená špatně, respektive, že se nedá řídit. Co s tím?

Myslím, že nejsou zapotřebí nějaké radikální změny. Jenom jaksi vyčistit kompetence. Jenom zajistit, aby ozubená kolečka toho řídícího mechanismu neběžela přes sebe. To nemusí být nic dramatického. 

Vedle politiků je Prahou také její populace. A tou vládne NIMBY. Co s tím Praha udělá?

Nic. NIMBY je přirozený fenomén a koneckonců ani ne tak negativní. Lidem prostě vadí změny a nikdo nechce mít dálnici za svým domem, to je normální. Ale také chtějí pěkné a kvalitní prostředí. Jde tedy o to, aby ta počáteční nervozita, s níž je provázena každá větší stavba, byla vystřídána poznáním, že výsledek je dobrý a za trochu toho nepohodlí to stálo. Jenže mezitím nesmí uplynout dvacet let. A to je naše pražská realita. Všichni si pak pamatují jenom tu nervozitu, a tak stojí na barikádách vlastně pořád.

Takže jsme – jako vždycky – u délky povolovacích procesů. Je tady skutečně reálná šance na jejich zkrácení v dohledné době?

Jistěže tady reálná možnost je. Musíme ale vidět, že Praha je v poměrně dramatické, historicky unikátní situaci.

???

Poprvé v historii České republiky nemá vláda a politické strany a síly, které ji tvoří či o které se opírá, žádné zastoupení ve vedení Prahy. Ta je nicméně motorem hospodářským i politickým, vždycky tomu tak bylo a bude i nadále. Mimochodem – Praha má rozpočet větší než leckteré ministerstvo. Vláda ji tedy nemůže přehlížet nebo odbýt pojmem kavárna.

Tak ony se – co se týká výstavby – zájmy Prahy a země snad ani nijak zásadně nerozcházejí. Neúnosně komplikovaná výstavba je problémem všech. Současný kabinet také projevuje vůli ke změně, jejímž prvním krokem by měla být jakási malá novela stavebního zákona. Vy ovšem často ukazujete pěkný graf, který znázorňuje, jak každá taková novela délku povolovacího řízení ještě více prodloužila …

Na jednu stranu – problém se nedá řešit přístupem, na jehož základě vznikl. Ale na stranu druhou – dobrá, racionální novela by jistě smysl měla.

Pak je otázka zcela nového stavebního zákona – jak reálné je podle vás její vytvoření a uvedení do praxe v dohledné době? Mluví se o roku 2021, 2022.

Já myslím, že ten termín je reálný. Musí ale proběhnout velká diskuse o roli samospráv ve výstavbě. Vidím tady tendenci – ať už ze strany vlády či soukromého sektoru –  považovat ji za nestabilní a jaksi nepohodlný prvek a následně i snahu její roli eliminovat či minimalizovat. To by bylo krátkozraké. Ten současný smíšený model, kdy rozhoduje stát i samospráva, není šťastný, ale není možné udělat z obcí jen nějakého pasivního diváka výstavby. 

Vy říkáte krátkozraké – ale už návrh podřídit povolovací řízení v Praze jenom jednomu stavebnímu úřadu vyvolal a jistě teprve vyvolá u samospráv, respektive vedení městských částí, velkou kritiku. Je jasné, že své kompetence budou urputně bránit!

To není tak jisté. Ochotu provést či snášet nějakou zásadní změnu zpravidla přináší nějaká krize. A tu tady máme! Cena bydlení v Praze se dostává na úroveň neúnosnou ekonomicky i politicky. A už skutečně nikdo nemůže tvrdit, že ten současný systém funguje. Nepochybně to otevře širší diskusi: jestli je Praha jedno město, nebo 22 městeček, které spolu jenom sousedí. Odpověď je jasná – ale potom je třeba přistoupit na to, že zásadní rozhodnutí se budou dělat na jednom místě. 

IPR si, jak jsem říkal na začátku, v profesní obci získal slušné renomé – ale Metropolitní plán zase tolik nadšení nevzbudil?!

Všimněte si ale, že většina té kritiky se netýká obsahu, ale systému schvalování, vyřizování připomínek a vůbec projednávání – zkrátka formalit. Ono je to totiž snadné. Abyste mohl polemizovat s obsahem plánu, musíte vědět něco o tom, jak velké město funguje. A to ví málokdo. Takže se všichni vyčerpáváme bojem o právní formality.

Myslím, že jsou i připomínky věcné.

To je pořádku! Já přece neříkám, že Metropolitní plán je nějak zjevená pravda! Myslím si sice, že je v něm skryta dost hluboká úroveň poznání, ale to nevylučuje věcnou diskusi. Jen se bojím, aby ty případné úpravy nebyly vyvolány právě tou formalistickou agendou.

Pojďme na konec od těch velkých věcí do praktických detailů. Kde podle vás bude IPR za deset let?

Myslím, že by měl být trochu jinde než nyní. A asi taky trochu menší. Dnes mnohdy simulujeme či nahrazujeme činnosti a agendy, které by měly být vyřizovány jinde. A naopak bych oproti dnešku posílil naši výzkumnou a teoretickou činnost. A zase si nemyslím, že by to chtělo nějaké radikální kroky. Jenom se postupně více soustřeďovat na strategické záležitosti. Ale záleží na magistrátu a na tom, v jaké roli nás vidí. Ani IPR, ani já nemáme patent na pravdu.

A kde by měl být za deset let Ondřej Boháč? V křesle primátora?

Možná to bude znít divně nebo nevěrohodně, ale já svou práci vnímám jako službu Praze  –  městu, v kterém žiji, které mám rád a kterému bych proto chtěl nějak prospět, pomoci. Což teoreticky mohu samozřejmě i v politice. Nejsem zastáncem hesel typu Vyměňte politiky! Politika je velmi tvrdé řemeslo a potřebuje zkušenost a postupný růst. Nehrnu se do politiky, zároveň ale myslím, že každý člověk má být připraven přijmout díl odpovědnosti. Uvidíme, co život přinese.

Petr Bým