4. 11. 2014

Vychází nové číslo časopisu Era 21 – 5/2014

Odpočívej v pokoji, anebo třeba pod stromy Zuzana Morávková

Začátkem listopadu si tradičně připomínáme Památku zesnulých, lidově Dušičky. Období Dušiček je dobrou příležitostí k tomu, aby se lidé zastavili a zamysleli se nad vším, co se smrtí souvisí. Stejně tak listopadové číslo časopisu ERA21 je věnováno tématu smrti, respektive jeho fyzické interpretaci v hmotě a v prostoru. A zatímco architektonická forma funerálních staveb se v průběhu staletí postupně proměňuje, její úloha zůstává – tvoří pozadí pohřebním rituálům, jejichž prostřednictvím se lidé vyrovnávají se ztrátou blízkého člověka.

Letos je tomu 140 let, kdy vstoupil v platnost nový italský zdravotní zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých v krematoriích, a teprve 95 let od roku, kdy byl podobný zákon přijat v tehdejším Československu. Zákon, který dal vzniknout mnoha ikonickým stavbám moderní architektury. Meziválečná výstavba krematorií se stala důležitým kulturním milníkem, který dobře ilustroval vliv sekularizace na vztah společnosti ke smrti. Po roce 1948 se výstavba krematorií a nově i smutečních síní stala nástrojem ideologicky motivované snahy nahradit církevní pohřby občanskými obřady, což mělo vliv i na kvalitu architektury, byť existují světlé výjimky. Tento trend se samozřejmě odrazil také na podobě hřbitovů.

Současná společnost odsouvá téma smrti a umírání na okraj svého zájmu, a to jak fyzický, tak psychický. Se zlepšující se zdravotní péčí se umírání stalo převážně záležitostí starých lidí a přesunulo se z domovů do nemocnic. Nezanedbatelný je také ekonomický aspekt smrti. V umění, ať už výtvarném, literatuře, filmu, divadle, či hudbě, patří smrt nicméně k nejčastěji zobrazovaným motivům a také pro architekty je téma funerálních staveb nesmírně přitažlivé. Vždyť již Adolf Loos v roce 1910 napsal: „Jen velmi malý díl architektury patří do umění: náhrobek a pomník. Vše ostatní, co slouží účelu, jest z domény umění vyloučiti.“

Smrt, tak nežádoucí, a přesto tak přítomná, je nekonečným zdrojem inspirace. Pojďme se proto podívat na výjimečná díla lidského ducha, která ilustrují náš vztah k tomu, co stále zůstává mimo náš dosah. Mimochodem, přemýšleli jste někdy nad tím, jak byste chtěli být pohřbeni?