Vychází nové číslo časopisu Era 21 – 3/2019

Reprezentace moci

Michaela Janečková

Kdykoli se mluví či píše o moci, nesmí u toho chybět Michel Foucault, v českém prostředí pak také „moc bezmocných“. Nejen díky klasikům žánru tedy tušíme, že moc je neviditelně rozprostřena všude a všichni na ní participujeme. Státní aparát, jehož nezanedbatelnou hybnou silou jsou jeho vlastní „zelináři“, je sice naším foucaultovským „pastýřem“, ale v demokratickém systému je výkon státní moci legitimizován společenským konsenzem. Konsenzus sice obrušuje hrany extremistických názorů, ale zahrnuje je do produkce diskurzu (když už jsme u toho Foucaulta) – tedy způsobu, jakým o věcech mluvíme. Zda pro nás slova jako komunista, kapitalista, aktivista, technokrat, manažer, developer, památkář, praxe, teorie, osobní vlastnictví, financializace, výkon a mnoho jiných nesou pozitivní, či negativní význam, vypovídá nejen o hodnotách nás samých, ale především o hodnotách společnosti, ve které žijeme a jejíž diskurz přejímáme.

Především na základě hodnot, které diskurz zrcadlí, určujeme, co je normální, přirozené či užitečné, a to nejen v každodenních situacích, ale také v profesním životě, v architektuře. Nemá tedy nakonec největší moc ten, kdo je schopen nepozorovaně přesvědčit většinu o normalitě, přirozenosti, užitečnosti svého projektu – ať už politického, sociálního, či architektonického – a naroubovat své myšlenky na peň veřejného či odborného mínění, kde budou dále bujet, kvést a vydávat své plody? Volání po kritickém čtení, kritické teorii či kritické praxi mohou znít přeintelektualizovaně a vágně, ale vlastně se snaží jen říct, že bychom měli hlouběji zkoumat příčiny svého jednání, ve kterém se odrážejí jako v zrcadle skryté nitky moci. Když je postřehneme, můžeme se sami zaleknout, čehože nástrojem jsme se při dobrých úmyslech stali, nijak si vědomi své role zelináře – tedy toho, kdo na moci participuje.

ERA 21