Tvorba moderního města v detailu

Pokud nenastolíme atmosféru vzájemné důvěry, nedokážeme nic! – tolik Matúš Vallo o výjimečně komplikovaných vztazích na ose veřejnost – samospráva – státní správa – developer. Jako architekt a hlavně jako primátor Bratislavy dobře ví, o čem je řeč. Jeho věcné konstatování a současně i apel se staly jakýmsi leitmotivem mezinárodní konference CITY FÓRUM ´19. Ta proběhla minulý týden v bratislavské Staré tržnici, kde její protagonisté hledali odpověď na otázku, kterou měla konference v podtitulku: „Jak vytvořit dobré město“.

Města dnes pokrývají pouhá 2 % zemského povrchu, ale žije v nich větší část světové populace, která mj. spotřebuje 60 % produkce energie a také je zdrojem 70 % emisí CO_2. Přitom hlavně ve 20. století se města – koncentráty ekonomického, politického i kulturního života – rozrostla do takových rozměrů, že jejich rozvoj bylo nutné začít řídit a plánovat.

Snad všude se hlavním nástrojem řízení výstavby měst stal územní plán. Jeho tvorba i užívání v praxi ovšem vždy byly velmi složitým procesem. Dnes to platí dvojnásobně. „Jsme ve fázi zahušťování, tedy výstavby ve vnitřním městě, což je politicky nejsložitější!“ konstatoval hned v úvodu 1. ročníku česko-slovenské konference CITY FÓRUM ´19 Matúš Vallo. Problém komunikace stavebního rozvoje, ať už v podobě konkrétních projektů nebo plánů a záměrů, se všemi, jichž se nějak dotýká, proto byl v programu konference – nikterak překvapivě – dominantní.

Užitečný nástroj s limity

Dnes je ve sféře výstavby máloco tak populární jako právě pojem „participace“. Tedy proces, v němž se ke slovu dostanou především ti, kteří jsou výstavbou přímo zasaženi, nebo budou užívat její produkty. „Jde vlastně o to, propojit názory a postoje těch, kteří o rozvoji měst rozhodují, s představami a míněním jejich obyvatel,“ konstatoval v úvodu „participačního“ panelu konference Igor Marko, slovenský architekt a urbanista z britské společnosti Marko&Placemakers. Předpokladem efektivní participace jsou ovšem podle něj pevná pravidla. Patří k nim i harmonogram, ovšem především je nutné v diskusi o záměru či projektu určit, kdo se jí zúčastní – na rozdíl od fáze informativní, jejímiž participanty jsou doslova všichni. Na druhou stranu je ale participace proces bez obecných pevných pravidel, je třeba ji vždy „ušít na míru“ podle okolností. Igor Marko také upozornil, že je dobré nečekat zázraky: „Jde o proces velmi složitý, který nezaručuje skutečně užitečný výsledek. Velmi často také nemá výsledek žádný – zainteresované strany prostě nejsou schopny dojít k nějaké dohodě a kompromisu.“

Z další diskuse vyplynulo, že v procesu participace jsou šance na úspěch tím větší, čím hmatatelněji se téma týká bezprostředních potřeb obyvatel města. Ondřej Boháč, hlava pražského IPRu, nicméně na kauze revitalizace ďáblického sídliště ilustroval, že ani to není zárukou úspěchu – projekt oživení a humanizace socialistické sídlištní urbanistiky obyvatelé lokality rozhořčeně odmítli.

Skutečností je, že v demokratické společnosti nelze veřejnou diskusi o rozvoji a výstavbě opominout. Právě participace je proto nutným předpokladem i při tvorbě kvalitního územního plánu, základního nástroje řízení rozvoje města. Panel věnovaný územnímu plánování ale ukázal, že ani v této sféře není vše tak jasné, jak by se mohlo zdát. Hodně práce se například musí udělat už v prvotní, tedy ryze informativní fázi tohoto specifického a nanejvýš obtížného typu participace. „Z našich průzkumů vyplynulo, že jen 5 % Pražanů ví, co je to územní plán!“, konstatoval na konferenci Ondřej Boháč z pražského IPR-u. Další diskuse na CITY FÓRU navíc ukázala, že způsobilost široké veřejnosti k diskusi o směřování vývoje města není jediným otazníkem, který je s územním plánováním spojen.

Důležitý, ale nikoli všemohoucí

„Trochu paradoxní je, že skutečně zásadní projekty většinou vznikají mimo rámec územního plánu anebo přímo v rozporu s ním!“ – takto překvapivě zahájil panel o územním plánování Peter Gero, slovenský architekt a urbanista s velkými mezinárodními zkušenostmi. Na margo územního plánu, u nás v současnosti nedotknutelného instrumentu, takových takřka kacířských výroků na konferenci padlo více. Vycházely zejména z toho, že územní plán se tvoří na desetiletí, ale všechny budoucí potřeby nelze v dnešní dynamické době spolehlivě předjímat: „Napříště by proto územní plány měly být pružnější!“ Tento názor Juraje Šujana, poradce bratislavského primátora pro územní rozvoj, ovšem v našich a zjevně i ve slovenských poměrech nijak neladí s už zmíněnou atmosférou. Nikdo nevěří nikomu, a to včetně tvůrců příslušné legislativy. Výsledkem toho všeho je velmi složitě vznikající a v důsledku až přehnaně rigidní norma. „Dnešní územní plány nutí architekty a stavebníky nehledat řešení nejlepší, ale taková, která projdou!“ – tak zhodnotil aktuální situaci Michal Sedláček, šéf Kanceláře architekta města Brno. Tuto myšlenku ještě dále rozvinul P. Gero v souvislosti s permanentní kritikou těch, kteří dnes jako skoro jediní v českých a slovenských městech vůbec něco staví: „Kdyby developeři na Západě měli k dispozici tak mizerné územní plány, jako má dnes třeba Bratislava, byly by jejich projekty stejně nekvalitní.“ Jeroen Dirckx z nizozemského ateliéru KCAP k tomu dodal: „Je snadné kritizovat developery, ale všechno začíná tím, že rozvoj města musí někdo kvalifikovaně a kvalitně řídit!“

Diskuse věnovaná územnímu plánování – samozřejmě přišla řeč i na to, jak ztěžka se u nás i v SR územní plány rodí – tak nevyzněla valně optimisticky. Jak ale ukázal panel věnovaný veřejnému prostoru, jsou i jiné a hlavně kratší cesty, jak život ve městech posouvat k vyšší kvalitě.

Politika malých kroků

„Samozřejmě, že hlavní slovo v rozvoji města mají architekti a urbanisté. My ale přicházíme před nimi – a také po nich.“ – tak uvedl své vystoupení Gábor Bindics. V programu konference byl uveden jako „sociální inovátor“, což u konzervativnějších návštěvníků konference mohlo vyvolat i mírně podezřívavou reakci. Záhy se ale ukázalo, že „taktický urbanismus“ – Bindicsem definovaný jako politika malých, prakticky i finančně nenáročných, ale promyšlených kroků – na CITY FÓRU ´19 své místo má.

Mladý inovátor tento přístup prezentoval nanejvýš případně – na projektu revitalizace Náměstí SNP, kde také stojí Stará tržnice, dějiště konference. Dříve nepříliš vábné místo bylo během krátké doby proměněno na živý veřejný prostor, který je v současnosti jedním z center života Bratislavy. Recept na takovou metamorfózu není složitý: především je nutné odkázat do příslušných mezí automobily, potom místo zazelenit, opticky sjednotit (třeba stejným typem laviček, lamp apod.), zajistit bezpečnost (tj. hlavně přilákat do místa lidi, třeba nabídkou posezení) včetně osvětlení celého prostoru (G. Bindics: „S údivem jsme zjistili, že nejvíce jsou na náměstí osvětleny jízdní dráhy a parkoviště!“) a v závěru iniciovat vznik sdružení všech, kteří na náměstí podnikají či sídlí – to poslouží jako pojistka udržení nové kvality prostoru.

Smysl takové projekty mají více než značný. „Veřejné prostory tvoří 80 % rozlohy měst,“ upozornil na význam této problematiky Kristian Villadsen z proslulého ateliéru Gehl Architects.

Diference evropské …

Taktický urbanismus byl na konferenci představen i dalšími projekty, třeba oživením domovních dvorů či revitalizací jednoho bratislavského podchodu. Česko a Slovensko na konferenci vůbec reprezentovaly hlavně tyto byť malé, tak sympatické počiny, zatímco její zahraniční účastníci referovali o projektech velkorysejších. Třeba o Pasile, nové čtvrti finských Helsinek, kde se silně angažuje také u nás dobře etablovaná společnost YIT, či o stále inspirativním hamburském projektu Hafencity, nebo o podobné revitalizaci dánského přístavu Fredericia. I to tak trochu svědčí o tom, že jakkoli se evropský Východ a Západ už v lecčems a ledaskde integrovaly, právě reálný rozvoj jejich městských aglomerací ještě vykazuje nemalé rozdíly. Snad jedinou výjimkou v tomto ohledu bylo vystoupení architekta Michala Šourka z pražského ateliéru MS architekti – ten prezentoval právě probíhající práce na tvorbě veřejného prostoru v jednom z mála skutečně zásadních urbanistických počinů současné Prahy, v projektu Smíchov City. Včetně zajímavého postřehu s téměř všeobecnou platností: „Při koncipování veřejného prostoru měst dnes doslova nadbíháme relaxaci, sportu či zábavě. Neměli bychom ale zapomínat na to, že město bylo a je především ekonomická jednotka – naším úkolem je proto zakomponovat do veřejného prostoru i ta místa, kde se pracuje!“

… a diference česko-slovenské

„Původně jsme předpokládali, že konference se každým rokem bude posouvat mezi Bratislavou, Brnem a Prahou. Teď máme za sebou první ročník a trochu jsme změnili názor. Uvažujeme o tom, zda-li i napříště nezůstaneme v Bratislavě,“ říká Alena Zinnerová ze Stavebného fóra, které CITY FÓRUM ´19 ve spolupráci s bratislavskou agenturou Seesame zorganizovalo. Důvod? „Stavebné fórum pořádá konference na Slovensku už léta, ale tentokrát jsme byli opravdu více než příjemně překvapeni. Vstřícný postoj bratislavského magistrátu včetně osobního angažmá primátora Matúše Valla, silný zájem partnerů, početné obecenstvo, které vydrželo na svých místech až do posledního slova posledního příspěvku – to vše nás nutí k zamyšlení,“ vysvětluje ředitelka SF.

Oproti české metropoli dnes v Bratislavě zjevně panuje dělnější a optimističtější atmosféra, což nepochybně bude také odrazem změn na tamní radnici. Přemýšlet je tedy o čem. Zvláště vzhledem k tomu, že Česko na konferenci CITY FÓRUM ´19 nebylo nijak přehnaně viditelné. Na pódiu sice jeho barvy důstojně reprezentovali už zmínění O. Boháč z IPRu, M. Sedláček z brněnského KAMu a M. Šourek z ateliéru MS architekti, k dlouho plánované účasti ale naproti tomu nakonec nezbyly čas a energie Petru Hlaváčkovi, který má dnes v Praze na starosti právě územní plánování. O mnoho lepší to nebylo ani ve více než dvousethlavém auditoriu – Češi, Moravané a Slezané tvořili sotva jeho desetinu.

Petr Bým