Paneláky tvoří podstatnou část bytového fondu v ČR

Panelové domy začínaly jako experiment, v socialistickém Československu byly rychlým řešením bytové krize. Nejvíce se jich postavilo v letech 1958 až 1990. V roce 1985 tvořila panelová výstavba skoro 99 % všech nových bytů v bytových domech. Dnes představují alternativu pro lidi hledající vlastní bydlení. Jejich životnost je delší, než se předpokládalo, a opravami se ještě prodlužuje – říká Petr Hána, analytik týmu nemovitostí poradenské společnosti Deloitte.

Paneláky mají podle něj mnoho nevýhod, jako špatnou hlukovou izolaci nebo chybějící parkování. Většinou ale stojí na místech s rozvinutou občanskou vybaveností a v blízkosti dopravní infrastruktury. Za výhodu označil Hána i nižší ceny v porovnání s developerskými projekty nebo starší cihlovou zástavbou. Kvůli obecnému cenovému růstu bydlení i nedostatečné nabídce zdražují ale i panelové byty. Podle Deloitte byla ve třetím čtvrtletí loňského roku průměrná cena panelového bytu v Praze a krajských městech 41 100 korun za metr čtvereční. Proti bytům v developerských projektech byly o 30 % levnější.

Panelová výstavba skončila v Československu na přelomu 80. a 90. let se změnou režimu. Od 50. let do roku 1991 bylo v Česku postaveno zhruba 80 000 panelových domů s 1,2 milionu bytů. V roce 1989 v nich bydlely více než tři miliony lidí. Bytová výstavba dosáhla vrcholu v polovině 70. let, kdy bylo dokončeno přes 70 000 bytů v bytových domech. Podle údajů Českého statistického úřadu tehdy intenzita bytové výstavby činila osm až devět bytů na 1000 obyvatel ročně a výrazně převyšovala úroveň výstavby ve většině evropských zemí.

Standardizovaná panelová sídliště výrazně měnila ráz měst. Příkladem jsou pražské Jižní město, brněnské Bohunice, Poruba v Ostravě, Severní Předměstí v Plzni, Moravské Předměstí v Hradci Králové, sídliště Máj v Českých Budějovicích nebo Severní Terasa v Ústí nad Labem.

Nejvyšší panelový dům byl dokončen v roce 1980 v pražském Jižním Městě. Měří 81 metrů a má 23 podlaží. Nejdelší panelový dům je od roku 1975 v pražských Bohnicích v Zelenohorské ulici. Měří 300 metrů.

„Po ukončení centrálně plánované výstavby nastalo na českém rezidenčním trhu vakuum, které pomohl vyřešit až zákon o vlastnictví bytů z roku 1994. V 90. letech ještě nebylo možné koupit byt, a to zejména kvůli nerozvinutému trhu. Jednodušší bylo postavit si vlastní dům a nastal čas takzvaných satelitů za hranicemi velkých měst,“ doplnil Hána. Podle ČSÚ byla bytová výstavba nejnižší v roce 1995, kdy klesl počet dokončených bytů v porovnání s rokem 1975 o 87 %. Teprve poté začala bytová výstavba mírně ožívat.

Podle Hány umožnila nastartování bytového trhu až privatizace obecního a podnikového bytového fondu, rozvoj bytových projektů a po roce 2000 i rozvoj trhu s hypotečními úvěry. „Od jednoho extrému v podobě čistě státní či obecní výstavby jsme se posunuli na druhou stranu, kdy téměř veškerou bytovou výstavbu zajišťují soukromé společnosti,“ uvedl Hána. Jako příklady největších novodobých projektů v Praze zmínil Zelené město, Trojský vrch, Javorovou čtvrť, Prosek park, Metropoli Zličín, Rezidenci Garden Towers nebo bytový areál Jahodnice.

ČTK