Eiffelova věž, občanské iniciativy a vlastnická práva

Před sto třiceti lety deník Le Temps uveřejnil řadu článků, napadajících výstavbu dominanty Světové výstavy, připravované v Paříži ke 100. výročí francouzské revoluce. Pod jedním z nich s titulkem Protestation contre la Tour de M. Eiffel byli mezi jinými podepsáni Guy de Maupassant, Alexandre Dumas ml., Charles Gounod či architekt Charles Garnier. Protestující umělci se dotazovali, zda se „Paříž má podvolit pitoreskním a zištným choutkám jakéhosi stavitele strojů, čímž učiní sama sebe nevratně ošklivou a přinášející hanbu“.

Protest nepopíral, že prostí Pařížané jsou naopak pro, ale „hlas lidu“ bagatelizoval jako lidovou zlomyslnost, která také stála v pozadí překřtění věže na Babylónskou. Věž nakonec, jak víme, postavena byla – avšak s podmínkou, že jen na čas. Původně plánovaných dvacet let existence bylo ovšem postupně prodlužováno; nejprve proto, aby věž sloužila jako laboratoř vědecko-technických experimentů, později jako „podstavec“ rozhlasových, později televizních a telekomunikačních vysílačů. Fakticky byly všechny protesty překonány mimořádnou popularitou, kterou věž získala bezprostředně po dokončení výstavby. Názory, že věž Paříži „nesluší“, se nejpozději od první světové války neobjevují – ani populární, ani odborné.

Sociální sítě – akcelerátor protestů

Odpor vyvolává vše nové, natož nové a doposud nevídané. Novoty bývají ztotožňovány s jednotlivci jako byl Gustav Eiffel, za kterého se nepochybně schovali organizátoři výstavy a kdo ví, kdo ještě, zatímco naopak nositelem odporu bývají instituce  a „lid“. V minulosti veřejnost protestovala, jen když už byla hodně „vytočená“ (nejčastěji když se jí hlady podlamovala kolena), ale to se změnilo. Od té doby, co je protestovat povoleno, lid přebírá iniciativu – a instituce se za něj schovávají, nebo se k jeho protestu přidávají, pokud se jim hodí mít lid na své straně.

Přitom veřejnost protestuje tím víc, čím lepší jsou její materiální životní podmínky, protože jí na protestování zbývá více času i energie. K četnosti a intenzitě protestů v naší době navíc přispívají také různé, dříve nevídané pomůcky – například sociální sítě a vůbec informační a komunikační technologie. (Zajímavé je, že tahle novota žádný lidový odpor nevzbuzuje – přestože je prokázáno, že vytváří sociální bubliny, které jdou proti principům občanské společnosti, přestože zaneřáďují duševní, duchovní i pohlavní život lidí a vyvolávají závislosti … ale to je zase jiný příběh.)

Patent na rozum nemá nikdo

Díky moderním technologiím každý všechno ví, ke všemu se může vyjádřit a sdělit to všem: snadno tak nalézá spřízněné duše. Negativní názor je přitom z hlediska sdílení atraktivnější. K odporu se zkrátka lidé sdružují snáze a ochotněji než k pozitivním aktivitám. Hlavně proto v našem třetím tisíciletí vznikají občanské iniciativy – obvykle protestní – bezprecedentně snadno, často a v nebývalých počtech. Tady je asi na čase zdůraznit, že nepřehlížím existenci a práci skutečně prospěšných a záslužných občanských iniciativ, ani nebrojím proti občanské společnosti. Naopak.

Zaostřeme pohled na rozvoj lidských sídel, tedy na oblast, ve které tato úvaha začala. Peripetie kolem Eiffelovky ukazují, že odpor proti budování něčeho nového v testu historického hodnocení nikoli vždy obstojí. Každý z nás je pravděpodobně schopen uvést další velmi podobné případy, kdy to, co podle názoru významné a vlivné instituce nebo veřejnosti nemělo spatřit světlo světa, se později stalo nepochybným kulturním monumentem. V Praze to byla třeba střešovická Müllerova vila. V povolovacím řízení měla značné potíže (snad i proto, že převyšovala jakousi významnou kótu na nedalekých Hradčanech), ale nakonec povolena byla, a to díky podpoře tisku, kterou inicioval sám stavebník.

Samozřejmě by v zájmu objektivity bylo možné uvést případy opačné, tedy „oblud“, které se zrodily, aniž by jejich stavbu kdokoliv komentoval. A jsou jistě i takové případy, kdy odpor institucí či veřejnosti skutečně zbránil vzniku něčeho, z čeho by se následně radoval jen málokdo. I to ale ukazuje, že prostě není taková instituce – a není to ani „lid“ –, která má patent na rozum.

Odpověď je třeba hledat v právu

Co s tím? Jak zařídit aby to „dobré“, tedy společensky žádoucí se narodilo, zatímco věci „špatné“, tedy nežádoucí, nikoliv? Spoléhat na kvalitu úsudku stavebníků, odborníků, společenských či kulturních osobností nebo veřejnosti zjevně nelze – dobře to dokazují kauza Eiffelovy věže a řada dalších příkladů.

Řešení tohoto problémů je jediné – a není třeba ho vynalézat. „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. … Vlastnictví … nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. … nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ Říká Listina základních práv a svobod (součást ústavního pořádku České republiky) ve svém článku 11.

Pokud někdo protestuje proti projektu, protože realizací zanikne místo, kam lidé chodí venčit psy, stavební úřad by měl posoudit, které jejich zákonné právo nebo zákonem chráněný obecný zájem přijde takovou výstavbou zkrátka. A pokud neexistují, musí se s takovou námitkou vypořádat už ve stavebním řízení – a nikoli otálet a nutit stavebníka, aby se s protestujícími aktivisty „nějak dohodl“. Stejné je to samozřejmě s ostatními námitkami, třeba stran světla a „stínění“ jiným budovám – jsou tady příslušné normy a stavební úřad může bez problémů prozkoumat soulad projektu s jejich zněním.

Pak jsou ovšem námitky, které objektivně posoudit nelze. Například takové, podle nichž by budova „měla být nižší“, nebo není v souladu s charakterem okolní zástavby, či je nedostatečná v relaci „doplnění a dotvoření stávající urbanistické struktury“. Naposled zmíněné námitky jsou oblíbeným argumentem nejrůznějších pražských komisí a výborů při zamítnutí toho či onoho projektu. Podle mého názoru je to argument nezákonný od základu, protože je nepřezkoumatelný. Je zřejmé, že co jeden bytostně i odborně vnímá jako nesoulad, druhý může vnímat přesně opačně.

Jak „přehlasovat“ zákon

Vrcholem takových postojů je nesouhlas zastupitelského výboru (které je de facto stanoviskem obce, ze zákona účastníka stavebního řízení) s projektem pro údajné porušení pravidel památkové péče, ačkoli ten už má souhlas orgánu památkové péče. To vnímám jako projev „bolívarovské demokracie“, tedy nebezpečného paskvilu, za nímž čeká už jen bolševizmus. Skutečně už vícekrát jsem od komunálních zastupitelů slyšel: „Že to povoluje územní plán?  To nás nezajímá – my si to odhlasujeme jinak.“  Platný územní plán je ovšem opatřením obecné povahy, tedy v daném místě a čase v podstatě něco jako zákon. Představa „přehlasování zákona“ výborem zastupitelstva je snad pro každého absurdní. Někteří zastupitelé v tom ovšem nic absurdního nevidí – to je ale už situace, která svými důsledky přesahuje oblast výstavby a dopadá na základy právního státu.

Závěr? Právní pořádek je třeba bránit. Až dosud stavebníci plošně dávali přednost taktice „nějak to prolobovat“, za což pak byli předmětem kritiky do značné míry oprávněné. Teď už to ale – alespoň v Praze – nejde. Nezbývá, než aby se stavebníci začali chovat podle práva a spoléhali na právní cestu, nikoli zákulisní jednání.

Je třeba hledat řešení pro všechny

Nechci stavebníky navádět, aby s obcemi a občany nejednali a nezajímali se o jejich názory a postoje k jejich projektům. Je to přesně naopak – nejlepší řešení je totiž takové, které bude přínosem, nebo alespoň přijatelné pro všechny zúčastněné. Důležité proto je, aby obce a veřejnost nejen ten či onen záměr kritizovali, ale byli také aktivní, ba proaktivní při hledání optimálního řešení. Tj. takového, které bude odpovídat právům obce jako vlastníka a správce fyzického veřejného prostoru, občanů, jejichž život bude stavba tak či onak ovlivňovat, ale také vlastníka či stavebníka. Zopakujme: vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Jakmile ale obec začne vůči stavebníkovi vystupovat jako gubernátor a stavební úřad funguje jen jeho její poslušný slouha, nezbude než hájit právní řád!

Stavební úřady to ovšem mají těžké. Vykonávají státní správu, na obci jsou tedy formálně nezávislé – jenže jsou odborem obecního úřadu. Sdělte z této pozice zastupitelstvu, že k jeho stanovisku nebo k názorům jeho voličů nepřihlédnete, protože nemá oporu v zákonu!! Nadřízeným stavebního úřadu je sice krajský úřad, ale jeho úředníci jsou zaměstnanci obecního úřadu, de facto tedy podřízení starosty a rady obce. Možná by se to mělo změnit.

Problematika výstavby vzhledem k postojům veřejnosti i různých institucí bude hlavním tématem adventního setkání SF, které se pod názvem „NIMBY efekt aneb jak se dohodnout“ bude konat ve čtvrtek 7. 12. 2017 od11:00 do 15:00 hodin v Galerii kavárny Louvre, Národní 22, Praha 1. (Více informací najdete na http://archiv.stavebni-forum.cz/cs/diskusnisetkani/nimby-efekt-aneb-jak-se-dohodnout/)

Foto: Santiago Arce

Michal Šourek