Vychází nové číslo časopisu ERA21 – 6/2013

Vposledních letech jsem mnohokrát cestoval mezi Brnem, Bratislavou nebo Budapeští rychlíkem Avala. Prostor tohoto vlaku je možná jediným dnešním fyzickým pojítkem mezi Českem a Srbskem. Spoj odměřuje každodenně svých 995 kilometrů: 5.39 Praha hlavní nádraží ‒ 20.52 Beograd glavna železnička stanica. Ve směru z Prahy jede velmi přesně a spolehlivě, ve směru opačném je proslulý svým častým a někdy i dost značným zpožděním. Naskočte do vlaku s námi, bude to cesta vpravdě objevitelská a stejně tak i exotická, jak jen pro nás mohou být jugonostalgie, váleční běženci nebo ilegální města.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje OSAMU OKAMURA, odpovědný redaktor

Nesnesitelná cesta

Igor Kovačević

Sociální jistoty považuji za největší výdobytek evropské společnosti. Opuštění těchto jistot by bylo návratem o dvě století zpátky. Srbsko, které za poslední čtvrtstoletí prožilo více zvratů než celý zbytek Evropy od konce 2. světové války, se dnes, i přes inflaci a zavedení miliardových bankovek, přes tři prohrané války a více než sedm set tisíc válečných uprchlíků na svém území, stalo místem pro hledání nových forem sociálního bydlení. Formou rozumíme způsob spolupráce, kterou se sociální bydlení realizuje.

První představenou realizací je nejrozšířenější forma sociálního bydlení, městem investované domy pro městské zaměstnance. Následuje dvojice realizací pro válečné uprchlíky, financovaná vládou Silvia Berlusconiho. Cílem projektů bylo vytvořit udržitelný finanční model sociální výstavby: zisk z prodeje prvních postavených domů měl vytvořit investiční kapitál pro další sociální byty. Organizátorem této výstavby byl UN-HABITAT, který připravoval architektonické soutěže na veškeré investice.

Odlišnou formu sociálního bydlení sledujeme v Centru bydlení (Housing Center), kde tým architektů a dalších profesí nabízí své služby městským samosprávám: od školení úředníků a diskuze zadání přes architektonická řešení po způsoby financování. Jde o jakési suplování nefunkčního státu z iniciativy úzké skupiny profesionálů.

Poslední formou je samoorganizování občany, sousedská výpomoc anebo mobom, jak se říká v Srbsku. Spíše než o hledání řešení pro úzkou skupinu obyvatel se jedná o vytváření celého systému, který by se mohl v Srbsku mnohokrát opakovat. Na projektech spolupracují sociologové, právníci, architekti a další profese.

Kromě sociálního bydlení vedeme rozpravu o urbanismu a postavení architekta ve společnosti. Sledujeme, jak se srbský urbanismus posouvá od rigidně řízeného k liberálnímu a zase zpět. Liberální plánování se totiž ukázalo opět jako nefunkční a přineslo spíše škodu než deklarovaný užitek. Doufám, že se náš český urbanismus nevydá srbskou cestou a že česká architektura současně najde cesty, jak se podělit o vlastní pozitivní zkušenosti s architektonicky se hledajícím Srbskem.