Česko hledá vizi své budoucnosti (II)

Dnes je dnes, ale co zítra? – zpívá se v jedné pěkné písni. O své zítřky se musí starat každý člověk a obec, natož pak stát. České republice, respektive její politické reprezentaci, leckdo vyčítá, že o zítřky země má jen malý zájem, že jí nějaké důsažnější vize rozvoje v bližší i vzdálenější budoucnosti prostě chybí. V naší anketě jsme zjišťovali, jak tento problém vidí realitní sektor.

Významným protagonistům českého realitního sektoru jsme položili tyto otázky:

1. Potřebuje dnes Česká republika nějakou všeobecně akceptovanou a prosazovanou vizi/plán svého rozvoje? Nebo se stačí spolehnout na přirozený vývoj v rámci mantinelů parlamentní demokracie a tržní ekonomiky?
2. Takovou vizi nyní evidentně nemáme. Pokud jste toho názoru, že je zapotřebí: kdo a jakým způsobem by ji měl vypracovat? Nebo si vystačíme prostým převzetím podobných dokumentů z vnějších zdrojů (např. EU, OSN)?
3. Na co byl taková případná vize či plán rozvoje měly klást hlavní důraz (např. společnost, ekonomika, infrastruktura, školství, výstavba…)? 
4. Prožíváme poměrně dramatické období, mj. docela zásadní změny politické. Myslíte, že nyní je šance na vznik nějaké důsažnější vize či plánu rozvoje větší než v nedávné minulosti?

Tomáš Vala, SIKO

1. Nelze se neustále pohybovat v zajetí čtyřletých cyklů od voleb k volbám. Často se priority mění o 180 stupňů – doslova ode zdi ke zdi. Proto dává smysl vytvořit široce akceptovatelnou vizi s pár hlavními prioritami na 15 – 20 let dopředu – pro naše děti a pro naši budoucnost. A je třeba, aby každá nová vláda tyto priority neměnila, jen třeba použila jiné prostředky k dosažení cíle z akceptované vize.
2. Vizí máme v ČR desítky, krásně je to zpracované třeba organizací ČESKÉ PRIORITY. Prakticky každé ministerstvo během téměř každé vlády si vytvořilo „svou“ vizi, často i dlouhodobou. Často ale na sebe tyto vize nevidí, či jdou dokonce proti sobě. Je tedy potřeba tyto snahy propojit, vytvořit (a to i za účasti opozice, oborových svazů atd.) a najít někoho, kdo se za danou vizi postaví a bude ji dlouhodobě prosazovat.
3. Klíčové je, aby těch priorit nebylo mnoho. A zároveň, aby to nebyly jen proklamace typu „podpora školství“. Ale aby bylo popsáno, co by mělo být výsledkem snažení, které by si ideálně mělo dát změřit, zda se nám daří vizi naplňovat. Například „zachovat nejnižší míru chudoby v Evropě“.
4. Nová vláda bude mít v následujících měsících spoustu starostí. Nicméně má výrazně vyšší konsensuální potenciál než vláda předchozí. Věřím proto, že i na toto téma se během roku dostane.

Marcel Soural, Trigema

1. Naše země žádný dlouhodobý plán rozvoje, natož vizi, nemá. Stojíme na místě a plácáme se od voleb k volbám ve čtyřletých periodách, kdy každá nová vláda zcela popře plány vlády předchozí. Vše se děje v krátkodobém populistickém režimu a v hlavní snaze vyhovět teď hned aktuální většinové poptávce obyvatelstva. Politici opojeni aktuálně získanou mocí si myslí, že mohou všechno zbořit a začít znova, ztrácejí soudnost a nevidí dál než čtyři roky dopředu. To je smutné. Takže ano, Česká republika by potřebovala vizi, ne pouze na čtyři roky, ale mnohem dlouhodobější. Potřebovala bychom, aby představitelé vládnoucí garnitury řešili nejen aktuální problémy, ale současně kontinuálně připravovali práci i pro další volební období, bez ohledu na své funkce a zájmy. Kromě vize však potřebuje Česko ještě i efektivitu a zejména zodpovědnost klíčových lidí za jejich rozhodnutí. To je to, co tady zatím chybí.
2. Především by měl vzniknout prostor pro diskusi o této vizi, které by se účastnili silné osobnosti jak z oblasti politiky, tak i z dalších oblastí, jako je věda, vysoké školství, právní obory, lékařství, sociologie a podobně. Má to ale dva háčky. Především nám chybí osobnosti, které by byly schopny převzít politickou odpovědnost a prosazovat i nepopulární opatření, která v dlouhodobé perspektivě mohou naši zemi pomoci. Osobnosti, které nepůjdou do politiky primárně z vlastního prospěchu. Osobnosti, které budou chtít naši zemi posunout dál bez ohledu na to, že nemusí být v dalších volbách zvoleny. Osobnosti, které nebudou mobilizovat společnost a stavět svou politiku na negaci. A za druhé nám zároveň chybí silný hlas odborné veřejnosti. Tzv. „společenské elity“ by měly mít vlastní názor a neměly by se bát ho prosazovat, účastnit se diskuse.  Dosud jsme však byli spíše svědky toho, že názory lišící se od názorů politické garnitury byly „po zásluze potrestány“.
3. Důraz by se měl klást zejména na vzdělání, na ekonomiku a průmysl a v neposlední řadě na lidskou sounáležitost. Na to, aby všechny tyto součásti společnosti byly co nejlepší, nebo alespoň o dost lepší, než jsou teď. Aby lidé z této země po studiích nemuseli odcházet do zahraničí, ale aby naopak chtěli žít a pracovat zde. Aby na českých školách učili kvalitní a moderní pedagogové. Aby se náš průmysl, ekonomika a vzdělávání zařadily do nejvyšších pater světové ekonomiky. Aby se rozdělená společnost znovu semkla a nenechala se manipulovat populismem, zavádějícími informacemi a nevěřila fake news. Abychom získali zpět naši ztracenou prestiž. Stejně, jak tomu bylo za první republiky.
4. Šance na vznik udržitelné vize je v tuto chvíli větší než kdy jindy. Pokud společnost i politici najdou odvahu opustit populismus a konzum a chovat se podle zdravého rozumu, věřím, že se to povede.

Radim Passer, Passerinvest Group

1. Potřebujeme odvážnou vizi pro Česko, jinak jdeme v nejbližších dekádách nenávratně do háje.
2. Sami politici na to nestačí. Je potřeba vyváženě zapojit i soukromý sektor, jak korporátní, tak především nekorporátní. A potřebujeme vlastní strategii šitou na míru našim podmínkám a potřebám.
3. Plánovaný a odvážný počet obyvatel ČR i Prahy – a z toho vyplývá i všechno ostatní.
4. Neumím zatím posoudit, jaká je dnes na vytvoření potřebné vize šance, ale v každém případě je to šance evidentně poslední. A máme na ní maximálně 18 měsíců.

Michal Šourek, MS architekti

1. Podnikatelé, rozvíjející své podnikání v rámci mantinelů tržní ekonomiky a liberální demokracie, vytvořili základ situace, ve které se nacházíme. Kladným příspěvkem veřejné sféry je především eliminace některých externalit podnikatelského rozvoje, sem tam veřejná sféra přispěla i čímsi produktivním – například se přece jen trochu zlepšuje veřejná správa a přístup obyvatelů a podniků k ní, realizovala se i nějaká infrastrukturní opatření, třeba naše zdravotnictví je ve slušném stavu… Rubem „příspěvku“ veřejné správy je v řadě ohledů kontraproduktivní a kontraefektivní regulatorní rámec a udržování společnosti ve stavu apatie, pasivity i odporu k rozvoji ve všech jeho složkách, tedy kulturně-ekonomické, sociální i environmentální. Zbytek současného stavu je příspěvkem „šedého podnikání“ – to existuje v nějaké míře všude na světě, jeho větší podíl u nás můžeme snad zatím ještě považovat za daň ekonomické a společenské transformace. Toto „trojspřeží“ si doposud nevedlo úplně špatně. Německo jsme sice v žádném pozitivním ohledu nedohnali, ale doposud jsme přece jen zaostávání redukovali průměrným tempem dvou procentních bodů ročně. Všechno ovšem nasvědčuje tomu, že takovému relativně příznivému vývoji je konec. Snad ani ne proto, že by se vyčerpaly síly, které doposud poháněly ekonomický a společenský rozvoj České republiky. Svět okolo nás – nejen Německo, nejen ty země, se kterými se tak nějak přirozeně chceme srovnávat, ale až na výjimky všechny státy světa vesměs – reaguje na covidovou syndemii pozitivně, aktivně, v některých ohledech dokonce proaktivně. Tak nebo tak se chce ze současné krize skutečně proinvestovat podle promyšleného robustního plánu. A Česká republika? Projedli jsme bezprecedentní covidový schodek státního rozpočtu a o skutečně rozvojových projektech a investicích se ve veřejné sféře už přestává byť i jen mluvit. Ve všech oborech podnikání budou čeští podnikatelé bez efektivní veřejné podpory vystaveni konkurenci státem i regiony masívně podporovaných podnikatelů zahraničních. Ta podpora nebude vždy, nejspíš ani převážně přímá – podporou podnikatelů v zahraničí, kterou budou postrádat čeští podnikatelé, budou také a možná hlavně prorůstově a pro-environmentálně orientované veřejné zakázky. Je zřejmé, jak bude probíhat tato etapa závodu! Představme si soukromého nadšence, který se za vlastní peníze s autem nebo motocyklem, které vypiplal s pomocí přátel ve vlastní garáži, postaví na start rallye Dakar.
2. Česká republika, její územní celky i města své strategické plány rozvoje vesměs mají. Zpracovaly je týmy „odborníků“: politici, kteří plány schválili, se za „odborníky“ (často vzešlé ze soutěže o cenu sympatie) s chutí schovali, aby si mohli odškrtnout splněný úkol. Ty plány jsou si navzájem vesměs podobné – je to snůška bezcenných „analýz“ a bezobsažných frází o podpoře bydlení a kvality života, když peníze na to mají většinou přinést turisté.
3. Osobnosti českého podnikání – především ty, kteří jsou (zatím) vázány na Českou republiku, případně trhy nejbližších sousedů – si tento kritický stav uvědomují. Z vlastní iniciativy připravují a představují pozitivní strategie a snaží se pro ně získat politickou reprezentaci i veřejnost. V poslední době tyto osobnosti začínají překračovat hranice svého dosavadního podnikání a sdružují se do multioborových think-tanků. Jsem přesvědčen, že to je nejlepší cesta, snad na ní vedoucí osobnosti různých oborů setrvají. Důležité je, aby přilákali reprezentanty nejen dalších oborů, ale i dalších segmentů, tedy technologií a technických věd, kultury, ochrany přírody a klimatu, sociálních věd… Uvítá-li takový komplexní think-tank podporu profesních odborníků z jakéhokoliv oboru, nebude mít problém najít a angažovat ty nejlepší. Rozhodující zůstává vklad širokého spektra angažovaných a jejich rozhled, daný pozitivní výsledky jejich dosavadní práce, ať už v podnikání, v ochraně přírody, ve vědě a výzkumu, v kultuře, v sociální oblasti. Crowdsourcing nemusí být jen o financování – produktivní sdílení myšlenek, zkušeností znalostí je pro daný případ zásadní.
4. Už samotné zaměření, distribuce cílů pro jednotlivé oblasti rozvoje, je podmínkou efektivity a potenciálu přínosů středně- a dlouhodobého strategického plánu. Metodou, jak se k němu dopracovat, je už zmíněný myšlenkový crowdsourcing. Žádná oblast nesmí být předem vyloučena ani favorizována, úloha kvalifikované analýzy parciálních přínosů a syntézy jejich nositelů je zásadní. Strategický plán, který Česká republika potřebuje, není otázkou partikulárních iniciativ a jejich priorit, je to otázka provázané a odolné struktury. Šance pro vytvoření smysluplné vize rozvoje země je dnes slušná, protože sílí motivace, i když zatím odshora dolů. Přivede-li některý z podnikatelských think-tanků – a ještě lépe jejich synergie – na svět efektivní a udržitelný strategický plán, podnikatelská sféra sama dokáže vytvořit a provozovat aparát, který soustavnou každodenní prací dokáže zajistit nepostradatelnou veřejnoprávní podporu pro realizaci plánu „per partes“ – bez formální centrální podpory. Jakmile toto začne fungovat, politici se přidají a schválí, co ještě bude schválení potřebovat. Který politik by nechtěl zvýšit své preference tím, že se přihlásí k něčemu, co funguje, třeba bez něj? My Češi umíme zvlášť dobře ztratit tah na branku ještě před tím, než zápas skončí. Mluvím o riziku předčasné ztráty motivace – jakmile se dostaví první dílčí úspěchy, může motivace jednotlivých osobností odpadnout, think-tanky přestanou fungovat, financování realizačního aparátu vyschne dřív, než si ho budou politici chtít „vzít do pěstounské péče“ – a realizace plánu se zastaví v půli cesty, či spíše ještě před ní. Jak tomu předejít? Zatím nemám nápad.

Petr Bým