Koronavirus a my – co pak?

Některé země hlásí, že vrchol epidemie už mají za sebou, ostatní aspoň, že ji už dostaly pod kontrolu; tedy – v Evropě, Severní Americe, v Asii, v Austrálii a na Novém Zélandu. V Africe, zejména na jejím jihu, a v Jižní Americe se „to pravé“ teprve rozbíhá. V Česku s Velikonocemi poklesla doposud příkladná ukázněnost obyvatel, ale i tak denní přírůstky pozitivně testovaných klesají.

V každém případě, statistiky už nemají tak vysokou sledovanost. Panika ustupuje a pozornost se především v Evropě a v Severní Americe přesunula ke dvěma otázkám: kdy se zbavíme koronaviru, a kdy se „pak“ vrátí život i podnikání do starých kolejí. Odpovědi jsou očekávány od vlád – vesměs marně.

Naučme se žít s tím, že pravdivá odpověď na obě předchozí otázky je „NIKDY!“. SARS-CoV-2 možná zmizí sám, ale jistější a udržitelná perspektiva je naučit se s ním žít. Nikoliv na základě rychlého promoření šedesáti, možná osmdesáti procent populace, ale díky systému včasné diagnostiky, efektivní hygienické prevence, evidence i zdravotní péče – obecně a ve vztahu k rizikovým osobám zvlášť a díky sofistikovaným způsobům karantény s co nejmenšími ekonomickými, sociálními a kulturními externalitami.

Koronaviru se zatím (skoro) zbavila jen Čína, které to ovšem nikdo nevěří. V Jižní Koreji, dávané za příklad, počty nově registrovaných nemocných stagnují na malých číslech – ale nejsou nulové, obdobně příkladný Singapur dokonce zažívá druhou vlnu.

Epidemie provází lidstvo (nejpozději) od počátků jeho kulturní historie s bilancemi, v jejichž světle dnes žádnou epidemii nezažíváme. První historicky doložená „Antoninova“ pandemie – pravděpodobně neštovic –  zahubila pět až deset miliónů obyvatel římského impéria, za vlády císaře Justiniána dýmějový mor zahubil 40 – 50 % obyvatel Evropy a západní Asie …

Naše současná pandemie se stala krizí především na základě averze vlád k odpovědnosti a také díky „promořenosti“ společnosti informačními a komunikačními technologiemi. Sice vesměs víme o španělské chřipce, které po první světové válce podlehlo snad až 100 miliónů lidí, ale od té doby se pro nás epidemie staly něčím, co se děje jen za hranicemi našeho světa: „my v Evropě (a v Severní Americe, a v Japonsku, a v Jižní Koreji, …) na epidemie neumíráme“.

Neumíráme ani nyní. I s pietou k zemřelým a s ohledem k pozůstalým je ale přece jen třeba konstatovat, že ve statistikách úmrtí v souvislosti s nemocemi dýchacích cest nepředstavují ani desítky tisíc obětí v Itálii, Španělsku, Francii, Velké Británii a USA alarmující meziroční odchylku.

V krizi jsme proto, že jsme odvykli existenčním ohrožením, a proto, že covid-19 je vděčné téma pro média a sociální sítě. Pokud v některé fázi epidemie někde došlo ke krizi systému zdravotní péče či se virus šířil vyšší rychlostí, mohla tomu předejít známá a dostupná opatření – kdyby byla včas uplatněna. Pokud přetížený zdravotnický systém nebyl schopen poskytnout některým pacientům ve vážném stavu standardní péči, i to jde na vrub odvyknutí riziku. Britský ministerský předseda musel být hospitalizován, pár dnů dokonce uměle saturován kyslíkem poté, co jeho země odmítala zavést hygienická opatření s odůvodněním, že „hospody fungovaly i za [druhé světové] války“. Dobře to dopadlo, hospody se zavřely a premiér se uzdravil – zasmějme se tomu a poučme se.

Minulých padesát, možná sedmdesát let, bylo v západním světě bezstarostnou anomálií. Dnes nejde o to, překonat koronavirus. Vrátili jsme se do normálních podmínek a musíme se v nich naučit žít. Zvykněme si, že různé viry nás budu tu a tam trápit – to, že minulých sto let daly (v západním světě) víceméně pokoj, nebylo pravidlo, ale výjimka. SARS-CoV-2 možná zmutuje (jako z roku na rok mutují chřipkové viry), možná zmizí – ale místo něj se objeví jiný. Zvykněme si, že se budeme ocitat tváří v tvář i jiným rizikům – a nebudou to jen salónní krize jako doposud ta klimatická, než ji koronavirus odstavil na vedlejší kolej.

Novou „normální“ éru zahajujeme ekonomickou krizí. Zvykněme si ale, že bude víc i individuálních ohrožení, soukromých rizik. Možná už tato krize (a když ne ona, jistě některá z dalších) konečně pohřbí evropský sociální stát. Čím dříve se znovu naučíme žít s rizikem a efektivní odpovědností na úrovni veřejné správy i každého jednoho člověka, tím lépe pro nás. Máme pro to technické vybavení dokonalé jako nikdy dřív.

Naléhavost otázek „kdy už to bude“ i „jak to bude“ zakládá trojice faktorů: obavy z omezování lidských, respektive občanských práv a svobod, stesk po vitalitě fyzického veřejného prostoru a ekonomické ztráty podniků i domácností. Otázky epidemiologické a zdravotní se totiž ve vyspělých zemích po Velikonocích už staly „business as usual“.

Obavy z omezování lidských práv

Řada vlád ve jménu ochrany populace před onemocněním Covid-19 a zejména před jeho možnými smrtelnými důsledky omezuje svobodu pohybu a pobytu vlastních občanů. V Maďarsku vláda razantně zasáhla i do vlastnických práv, když do klíčových podniků nasadila armádu; rozsáhlé zásahy do soukromého vlastnictví – například vstup státu do ohrožených velkých podniků – jsou diskutovány v řadě dalších zemí v souvislosti se sanací ekonomických dopadů karanténních opatření.

Až do 23. dubna byly hranice České republiky uzavřené i pro výjezd jejích občanů. Tento extrémní, navíc z praktického hlediska zbytečný zásah do základních práv vlastních občanů byl možná mnoha lidmi vnímán především v souvislosti s tradiční letní dovolenou v Chorvatsku – mnohem významnější je ovšem jako indikátor záměrů české oligokracie.

Také technologie tak zvaných chytrých nebo elektronických karantén balancují na hraně zásahů do soukromí lidí. Na sociálních sítích a v parlamentech jsou proto často diskutována porušení článků Všeobecné deklarace lidských práv.

A přitom je to tak jednoduché. Glosou „Tolik svobody, kolik bude jen možné, tolik omezení, kolik bude nutné“, vyjádřil rakouský kancléř Sebastian Kurz princip, na který jsme zapomněli. Individuální svoboda a právo končí tam, kde se střetávají se svobodu nebo právem druhého. Mohu-li nakazit a ohrozit na životě druhého, a může-li tomu předejít kontrolovaný(!) zásah státu do mého soukromí, měl bych (být povinen) to strpět. Inteligentní, e-karanténa nesmí být předem odmítnuta jako „big brother“. Vycestování ze státu nicméně samo o sobě neohrozí žádný život a jeho zákaz sám o sobě žádný život nezachrání – proto je nepřípustné zakázat ho apriori.

Roušky dnes nosíme na základě nařízení vlády a staly se atributem národního sjednocení. Sjednocení ovšem, jak už to v Čechách bývá, končí u symbolu – šití a distribuce roušek je pro někoho aktem solidarity, pro někoho tichým protestem proti neschopné vládě, kterou jiný stejným způsobem podporuje. Princip „moje rouška chrání tebe“ ustupuje do pozadí a všichni se těšíme na dobu, kdy roušky už nebudou třeba. To ale nenastane nikdy. Dávno před pandemií covid-19 v ulicích měst i dopravních prostředcích Japonska, Číny a dalších lidnatých zemí lidé s rouškami nebudili žádnou pozornost; roušky je neměly chránit jen před znečištěným vzduchem. Během vývoje naší civilizace z kořenů mínojské Kréty a kulturního okruhu antického Řecka se stalo normou zakrývání určitých částí těla na veřejnosti – hygienické důvody při tom hrály nikoliv jedinou, ale jistě významnou roli. Je tak nepředstavitelné, že bychom mezi ně přidali i ústa a nos? Třeba ne tak striktně jako genitálie, třeba jen v situacích intenzivního sociálního kontaktu. Při společenských událostech by pánové ladili roušky s kapesníkem v zevní náprsní kapse saka, roušky dam by byly exkluzivním módním doplňkem, přiměřeně situaci by se na nich uplatnily galanterní prvky, drahé kovy a kameny i perly …

Stesk po vitalitě veřejného prostoru

Veřejný prostor je platformou urbánní komunikace a jejím prostřednictvím východiskem naší kultury se vším, co k ní náleží – efektivní ekonomika, znalosti a vědy, bezpečnost, zdravotní a sociální zabezpečení, umění, politika, která se v Evropě (s výjimkou rozpadu Jugoslávie a Sovětského svazu a jeho sféry vlivu), v Severní Americe a v Japonsku, v Austrálii a na Novém Zélandu už 75 let obejde bez válek, životní styl, work-life balance, kvalita života i bezprecedentní perspektiva dožití. Prototypy veřejného prostoru jsou antická fóra, stoy a divadla, karavanseraje Blízkého východu, náměstí středověkých měst a mázhausy měšťanských domů, chrámy antických božstev i křesťanské. Od raného novověku se přidávaly další formy: školy, hospody, kupecké krámy, ulice, veřejné parky a galerie výtvarného umění, koncertní síně, muzea, … Fyzickou složku veřejného prostoru dál rozvíjí veřejný prostor virtuální – sféra sdílení a uchovávání informací. Vznik obou složek veřejného prostoru byl „současný“ – literaizace stejně jako urbanizace vyznačují (spolu s metalurgizací) druhý antropologický přerod, který probíhal v různých částech světa od pátého tisíciletí před naším letopočtem. Zpočátku hrál rozhodující roli veřejný prostor fyzický, poměry se ale začaly měnit od vynálezu knihtisku. Elektronická média – od telegrafu (1836), přes rozhlasové (1895) a televizní vysílání (1936) po internet (1959 nebo 1962) – a informační a komunikační technologie odsunula fyzický veřejný prostor do ústraní. Zdánlivě. Stačil týden nebo dva uzavření fyzického veřejného prostoru a začalo se nám (až na výjimky) po něm stýskat, začali jsme ho intenzivně postrádat. Sociální sítě – doposud považované za špičku virtuálního veřejného prostoru – totiž ve stejném období potvrdily (až na výjimky) svoji informační mělkost a nedostatečnost, pokud se komunikativního jednání týče.

Fyzický veřejný prostor se nyní už znovu otevírá, jakmile se zdá, že to epidemiologická situace (snad) dovoluje. Atmosféra ve virtuálním veřejném prostoru hrozila vzpourou, pokud by tomu tak nemělo být. Návrat do fyzického veřejného prostoru ale není tak překotný a spontánní, jako v diskusích na sociálních sítích, které mu předcházely. Mnoho lidí stále cítí riziko a zvažuje ho, některé aktivity a složky fyzického veřejného prostoru jsou považovány za méně rizikové (krajinné okolí sídel a vycházky a vyjížďky v něm), jiné naopak. Rodiče většinou nechtějí dát svoje děti do mateřských škol, i když je to možné, a lidé dál pracují raději z domova, i když by se mohli vrátit do kanceláří – byť už vědí, že home office není žádná legrace, pokud je vyžadován skutečný pracovní výkon.

Zdrženlivost ve vztahu k užívání fyzického veřejného prostoru není (věřme) přechodná, není to pouhé doznívání paniky. Souvisí s vystřízlivěním z minulého opojení životem bez rizika. I když jsme si to po prvním týdnu omezení pohybu a dalších aktivit nemysleli, nesnažíme se a nebudeme se snažit honem užít všechno, co není zakázané. Stejně jako se většina z nás nezpije každý den pod obraz, i když v obchodě by nám rádi alkohol prodali v libovolném množství. Vychutnáme si sklenku vína k večeři, příležitostně dvě – a vyhovuje nám to.

V přelomové knize „Jak rozumět médiím: extenze člověka“ v roce 1964 Marshall McLuhan ukázal, že „bydlení a města jsou extenzemi člověka – jsou extenzí jeho údů, orgánů pro regulaci tělesné teploty, … i jeho myšlení: jakmile tyto funkce převezmou elektronická média, bydlení jakožto extenze mechanismů ovládání tělesné teploty zastará, … v životním prostředí, konstituovaném elektronickými technologiemi a informacemi, se architektura stává obsahem nového informačního prostředí, … tou starou technologií, která je automaticky povýšena na uměleckou formu“.

A to je přesně to – věřme –, co udělal koronavirus. Veřejný prostor elektronických médií odsouval už delší dobu fyzický veřejný prostor – McLuhanova „obydlí a města“ – na vedlejší kolej. Jakmile jsme však o něj přišli, uvědomili jsme si (třebas většinou podvědomě – tak jako v případě deklarovaného umění) jeho kvality. Uvědomili jsme si je tak, že jsme je začali postrádat, a uvědomili jsme si, že nejsou samozřejmé, že nejsou, mimo jiné, bez rizika – tak jako víno.

Nechme stranou kvalitu naší „cost – benefit“ analýzy jednotlivých složek a entit fyzického veřejného prostoru, potřebuje čas, aby (aspoň trochu) vyzrála. Těšme se, že se projeví i v oblasti turizmu. Až do epidemie pro většinu světové populace byla dovolená „někde jinde“ a čím dál, tím lépe, preferovanou formou dovolené, pokud si ji mohli dovolit. Většina obyvatel vyspělých zemí si ji dovolit mohla – a preferovala ji, protože mohla (obdobně, jako si mohla nakoupit tolik alkoholu, kolik chtěla). Měřítkem kvality zážitku přitom byla geografická a kulturní vzdálenost cílové destinace od domova. Rizika nebylo třeba řešit, protože „my Evropani jsme očkovaní – a nikdo si nám netroufne ublížit“. Výjimky byly … jen výjimky, a stát se o postižené vesměs snažil postarat, jak mohl, a to za každou cenu. Přínos takové rekreace – kulturní, protože fyzické zotavení ani sociální přínos z definice nepřicházely v úvahu – do „cost – benefit“ analýzy nevstupoval stejně jako rizika: ve většině případů byl mizivý.

Hrozba ekonomických ztrát

Armáda lidí bez práce, masivní výpadky tržeb podniků i podniky, které už nikdy provoz neobnoví, jsou skutečností. Vlády se k nim vesměs hlásí – některé rozdávají peníze, některé to zatím spíš slibují a ve snaze předvést se vyslovují čísla tak velká, že si je (jako česká ministryně financí) snad ani neumí představit. Okamžitá pomoc lidem, kteří se ze dne na den nikoliv vlastní vinou ocitli bez zdroje obživy, je jistě nezbytná, klíčové slovo je ale „investice“. A to je doposud slyšet velmi málo.

Na vstup do nové éry jsme a nejsme dobře připraveni. Během „lockdown-u“ jsme si vyzkoušeli technologie a aplikace, které tu byly „dávno“ a „všichni je znali“ – ale teprve teď jsme je ověřili v ostrém provozu. Tak třeba komunikační platformy pro videokonference a výuku. Ukázaly se různé jejich „mouchy“, které při minulém „oťukávání“ zůstaly skryté. Ukázalo se také, že jejich vývojáři a majitelé veřejné blaho tak masivně podporovat jejich poskytováním zdarma vlastně nechtějí. Na dálku, díky internetu a síťovým aplikacím, se začali učit nejen studenti univerzit a středních škol, ale i prvňáčci, dokonce i děti v mateřských školách. Čím mladší děti, tím větší nároky na asistenci rodičů a schopnosti učitelů. Ale především: rovnost dětí v systému základního vzdělání končí tam, kde končí internetové pokrytí, a tam, kde v domácnosti není odpovídající počítač. A hned je tu příležitost k přímé a adresné investici do vzdělávání; pražští Piráti se jí údajně chopili.

Úzkým profilem současného boje s koronavirem celosvětově jsou kapacity zdravotnických a navazujících zařízení. Jejich investiční rozvoj by měl být samozřejmostí. Veřejné investice do zdravotnictví současně podpoří sanaci ekonomiky. A nejen to: zeptal se někdo kadeřníků a personálu restaurací, kteří přišli o zdroj obživy, zda by neuvítali rekvalifikaci na nižší, případně střední zdravotnický personál? Nebo dokonce, nebylo by vhodné část podpory (třebas prémiovou) podmínit zapojením do takové rekvalifikace? Nezapomínejme: zdravotníky budeme potřebovat i „pak“ (ostatně, byl jich nedostatek i před epidemií …).

Evropský i světový automobilový průmysl je ve velkém problému. „Sedí“ na bezprecedentní zásobě neprodaných aut, nucená dovolená výrobních pracovníků také není zadarmo. Není pochyb o tom, že státy automobilky nenechají padnout a nejspíš by to ani nebylo správné. Jde ale o to, zda podpoří „busines as usual“, nebo zda čerpání finanční pomoci podmíní dokončením výzkumů a vývoje nových produktů a nových technologií – a hlavně jejich zavedením do výroby a do prodeje. Je veřejným tajemstvím, že kromě neprodané produkce řada automobilek sedí i na výsledcích (téměř dokončeného) výzkumu a vývoje, které nechce uvést na trh dřív, než se jak se patří amortizují náklady, investované do vývoje současných produktů. Ve hře jsou nové systémy pohonu a rekuperace energie, nové artikulace produktu – služba namísto zboží, autonomní dopravní prostředky …

Karanténa a uzavření veřejného prostoru některým odvětvím a podnikům přinesly existenční problémy, jiným ale zase obraty, v jaké nedoufaly oni v nejdivočejších snech. Rohlík ani Tesco nestíhaly vyřizovat objednávky, takže některé zklamané zákazníky nechtěně vrátily zpět do kontaminovaných kamenných obchodů. Amazon během lockdown-u zvětšil majetek svého zakladatele a vlastníka o 300 miliónů dolarů, Netflix si vede podobně. Některé z uzavřených restaurací dosahují prý v okénkovém prodeji až osmdesáti procent běžného obratu – při nepochybně nižších nákladech. Je to „byznysplán“ i pro dobu po epidemii? Objevila se aplikace, umožňující objednat si (potraviny) v jakémkoliv kamenném obchodě (který se zapojí) – a vyzvednout si je bezkontaktním způsobem. To by mělo fungovat i „pak“: jak na to zareaguje infrastruktura maloobchodu?

Zoom i MS teams tu byly odjakživa, ale teprve po uzavření škol a v plošném home office jsme s nimi začali žít a chápat, co to obnáší. Odjakživa tu byly Rohlík i Košík, řada zákazníků ale přece jen chtěla vybrat zboží vlastníma očima a prsty – a nyní zjistili, že se bez toho obejdou. Stejně tak nejpozději s koncem minulého století pominuly důvody k fyzické koncentraci, a my jsme se přece stěhovali „za štěstím“ – za (lepším) vzděláním, za (lépe placenou) prací, za (lepší) kariérou, za (větší nabídkou a vůbec lepší) kulturou do větších měst. SARS-CoV-2 nám ukázal, že dílem to jde i bez stěhování a dílem ani to stěhování nepomůže (to když pracujete nebo podnikáte třeba v gastronomii). Pochopení, že nebude žádné „pak“, by mělo být následováno jednak přeřazením na vyšší rychlostní stupeň (o dva spíš než o jeden) v rozvoji dopravní a sdělovací infrastruktury, jednak odklonem stavebního rozvoje ve prospěch menších měst.

Lockdown způsobil bezprecedentní pokles emisí CO₂ (i ostatních) v globálním měřítku – řádově větší (v relativním srovnání) než za jakékoliv z minulých krizí. Volání po rozvoji dopravní infrastruktury nechce tento bezděčný a vítaný efekt smazat – jde o rozvoj efektivity dopravy osobní i nákladní. V nákladní dopravě je to především o bezeztrátové logistice a nových technologiích v distribuci i ve výrobě, o uplatnění principů cirkulární ekonomiky. Osobní doprava se musí stát vyváženým komplementem praktického fungování informačních a komunikačních technologií. Poté, co se elektronická média stala efektivními extenzemi člověka (McLuhan), od fyzického veřejného prostoru, jehož je osobní doprava součástí, očekáváme nejen materiální funkce, ale – možná především – zážitky. Všechny tři tyto oblasti jsou příležitostí pro masivní veřejné investice. Zvýšené nároky na kvalitu fyzického veřejného prostoru jsou přitom spojenou nádobou s uvědomělejším, v důsledku zdrženlivějším přístupem ke konzumaci jeho benefitů.

Šance pro stavitele

Renesance fyzického veřejného prostoru a decentralizace sídelní soustavy i ekonomická je obrovskou příležitostí pro stavebnictví i architekturu. Nejde při tom jen o rozvoj dopravní a komunikační infrastruktury a rozvoj příležitostí pro práci a podnikání v menších sídlech, tedy o výstavbu kanceláří a prostorů pro drobné a střední podnikání. Obě řemesla vzhledem k zásadně zakázkové, nikoliv zbožní povaze jejich produkce, do značné míry minula industrializace, hovořit proto v jejich případě o „Průmyslu 4.0“ je ekonomicko-politický populismus. Důsledkem je dlouhodobě – v případě stavební výroby od 70. let minulého století – celosvětově stagnující produktivita (ostatní průmyslová odvětví za stejnou dobu produktivitu zvýšila o 300 %, zemědělství o 700 %). Kvalitativní dopady v oblasti architektonického navrhování můžeme jen domýšlet …

Tristní situace je příležitostí ke změně. Vysokodefiniční média – typicky filmy, ale i you-tube – „jsou doma“ ve virtuálním veřejném prostoru, ten fyzický budou opouštět. Uvolní tím prostor pro bytostně nízkodefiniční – „cool“ podle Marshalla McLuhana – architekturu. Je to příležitost, která se bude odehrávat ve fyzickém veřejném prostoru bezprostředně. Pandemie covid-19 a následná ekonomická krize vytvářejí příležitosti a zároveň motivují k masivní podpoře veřejnými investicemi. Investovat do výzkumu a vývoje nových technologií a materiálů pro stavby, které jsou zásadní pro tolik potřebnou revoluci ve stavebnictví, ale i v architektonickém navrhování, mohou a měly by i velké stavební firmy a architektonické ateliéry samy. Z minulé konjuktury mají „našetřeno“ a očekávaný pokles produkce pozemního stavitelství v krátkém časovém horizontu uvolní potřebné lidské zdroje.

O kybernetizaci a robotizaci výstavby se hovoří už dlouho. Doposud jsme si ale nepřipustili, že ne každý materiál, ne každá konstrukce a ne každá činnost či práce je „kybernetizovatelná“. O 3D tisku je zbytečné psát: jednak proto, že o něm píše kde kdo, jednak proto, že zatím je to v kontextu stavební výroby vesměs humbuk. 3D tisk se stane technologií stavební výroby teprve se zcela novými stavebními hmotami: žádné takové zatím neznáme.

Perspektivními směry vývoje jsou například inteligentní prefabrikace a systémy suché montáže. Uplatnění tenkostěnných ocelových profilů v konstrukčních soustavách vícepodlažních pozemních staveb, včetně modulární výstavby, je pro Čechy velmi nezvyklé, ale velmi slibné. Přináší zrychlení i zlevnění výstavby a právě to bude klíčové pro stavební rozvoj menších sídel v souvislosti s územní i ekonomickou decentralizací. Potenciál pozemkové renty i tradičních stavebních technologií ve vztahu ke snižování ceny nemovitostí je v menších městech prakticky vyčerpaný. Pokud tato nová ohniska decentralizovaného stavebního rozvoje potřebují nabízet levnější nemovitosti – a to potřebují a budou potřebovat – nezbývá než stavět levněji. A to bez nepůjde bez nových technologií výroby stavebních součástí, výstavby, projektování a navrhování staveb.

Do výrobního procesu bude začleněna nová fáze – „kybernetizace konstrukcí“, spočívající v přípravě dat pro dílenskou výrobu a následnou montáž i pro stavební roboty z prováděcí, či spíše konstrukční dokumentace. Tato data budou v zásadě (nejméně) dvojího druhu: „project specific“ a „general“, tedy ad hoc pro jednotlivou unikátní konstrukci (např. na místě prováděná stěna specifických rozměrů, prostorová buňka, jejíž součásti byly vyrobeny v továrně a na staveništi smontovány), nebo obecná pro opakovaně aplikované konstrukční prvky – například na místo „fitinek“ se spoje potrubí budou na místě 3D tisknout. BIM v tomto ohledu není řešením, ale pouze pomůckou.

Třetím krokem bude rozšíření uplatnění a významu konstrukční přípravy. Dnes se projektování děje na principu přibližování, zpřesňování. Naproti tomu v průmyslovém designu je konstrukční řešení před výrobou (nadto většinou teprve ověřovací) velmi promyšlené. Rozdíl proti dnes obvyklé konstrukční a výrobní přípravě staveb spočívá v přesnosti a optimalizaci řešení už „na papíře“, respektive v počítačovém souboru, a v závazné prioritizaci opakovaných, ve výrobě osvědčených řešení.

Podobně by tomu mělo být i ve stavebnictví – k dispozici by měly být standardizované prvky a postupy. Koncepční architekt – ten, který celý projekt otevírá a na jehož práci navazují a budou navazovat všechny ostatní, tradiční i zcela nové profese „přípravářů stavby“ – přitom nebude ve své kreativitě omezován prefabrikací, ale v konzultaci s konstruktérem bude vybírat z osvědčených řešení takové, která nejlépe bude odpovídat potřebám produktu, který navrhuje. Jeho pracovní technologie se zásadně změní. Ta současná se bez ohledu na počítače a „computer aided design“ nezměnila od počátků profese. Návrh vzniká a dlouho existuje jen v architektově hlavě – veškeré kresby, výkresy a výpočty slouží jen k ověření myšlenky a k jejímu zachycení – pro pokračování, pro rozpracování, pro přenos do fyzické realizace. V budoucnosti – věřme, že ne tak vzdálené – se návrhový proces bude odehrávat v prostředí virtuální reality. Dnes máme k dispozici desítky, možná stovky tak zvaných renderovacích programů. Ty však – opět – slouží jen k tomu, aby bylo možné ukázat, co architekt vymyslel. Práce ve virtuální realitě bude probíhat podobně jako stavění z kostiček lega – s tím rozdílem, že k dispozici budou libovolné tvary a k těmto tvarům budou připojeny databázové informace o povaze tvarů a prostorů, které tvary vymezují. Architektonický návrh v prostředí virtuální reality bude kdykoliv k „prohlédnutí“ – z jakéhokoliv pohledu, v jakémkoliv detailu, i ze vzdáleného přístupu a jeho vlastnosti budou sledované v reálném čase. Homologizovaný výstup, potřebný pro jednání o architektuře – stavbě s úřady i se zhotovitelem stavby vytvoří software automaticky.

Většina z uvedených vizí není nová. Po léta ovšem schází motivace k jejich rozpracování a realizaci, schází ekonomický důvod k výzkumu a vývoji. Je-li třeba finančními injekcemi sanovat ekonomiku, kterou koronavirová krize srazila na kolena, důvod je na světě. Veřejnému sektoru se investice do výzkumu a vývoje nových materiálů a technologií výstavby vyplatí. Jako investor bude těžit z cen příznivých jako výsledek výzkumu a vývoje. Asi jsme SARS-CoV-2 potřebovali, aby nás přiměl vydat se po slibné cestě.

Michal Šourek